Vampýří chráněnka: Začátek

13.

Jeanine

Další samotou naplněný den začal, přičemž já jsem si ani nevšimla, že ten předchozí skončil. Ovšem tu palčivou samotu jsem pociťovala více, než kdy jindy, protože Elis tu dnes není. A celkově celý zámek působí tiše, kdo ví proč to tak ale možná bylo, protože je tak velký a já jsem zalezlá na samém konci budovy.

A na tom jsem plánovala něco změnit. A to hned.

S těmito slovy – či spíš s touto jen zdánlivě nebojácnou myšlenkou? – jsem se donutila zvednout a s jedním hlubokým nádechem přejít pokoj. Dalo by se říct, že když jsem se dotkla dveří a v hlavě se mi spustilo vše, co se přímo u těchto dveří odehrálo nebo spíš neodehrálo, se mi málem podlomila kolena.

Strachem, tužbou, ohněm, který mi proudil a koloval v žilách.                                                       

A pak jsem otevřela oči a rozrazila dveře a… Nestalo se nic. Vůbec nic, jakoby zámek opravdu byl prázdný. Žádné komentáře z boku od Christiana, něco co by zcela jistě obsahovalo mou zajetou přezdívku. Nic.

Překvapeně jsem zamrkala a zahnala tu část svého já, která toho chtěla využít a zalézt zpět do své ulity. Tak, abych nebyla zpozorována, jsem se plížila chodbou, no i přes mou snahu jsem měla pocit, že dupu jako slon.

V jeden moment se mi málem zdálo, jakoby snad i stěny měly oči a uši. Jako, kdyby se i ony zalykaly smíchem nad mou naivitou.

Krok co krok jsem se přibližovala k mému cíli. Aniž bych si uvědomovala chlad, který jako obvykle sálal z mramorových schodů, sešla jsem dolů a byla jsem v hale. A stále se nic nedělo. Kde jsou všichni?

Ani jedna má část, a že jsem sama nevěděla, kolik se jich uvnitř mě skrývá, by na moment neuvěřila, že jsem tu sama.

A dělala jsem dobře. Jeho kroky, záměrně hlasité, jsem uslyšela dřív, než promluvil.

„Růženka konečně vylezla ze svého úkrytu. Jaké to ale štěstí.“ Se syčivým nádechem jsem se pomalu otočila a věnovala mu vražedný pohled zpod svých přivřených víček.

„Ale, nepovídej, netušila jsem, že zrovna ty mě rád uvidíš!“ Rozplývavě jsem vykřikla a znovu se otočila, směrem k východu. Mířila jsem neznámo kam, možná do stájí a možná… Kdo ví. A sice mé poslední vzpomínky na stáje nejsou šťastné, no tentokrát už vím, čeho a koho se vyvarovat.

Jakoby mi četl myšlenky – a já jej začínala podezřívat, že toho schopen je – tak mi rychlostí světla zahradil cestu a přitiskl mě ke zdi.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ zasyčel mi do tváře, tak nebezpečně blízko, až jsem byla v pokušení ji odvrátit. Ale vzchopila jsem se a rozhodla se ho trochu, i třebas jen mírně, podráždit.

„Odcházím. Už mě to tu nebaví, jak si noc co noc vodíš jinou štětku co pokoje, a samozřejmě dbáš na to, abys byl zcela tak potichu, abych se vyspala.“ Pokrčila jsem rameny a jednoduše se mu vyvlíkla, když nevědomky povolil stisk.

„Cože?“ vyklouzlo mu jen, a než se zmohl na něco jiného, já pokračovala.

„Slyšel jsi,“ odpověděla jsem mu líným tónem a přejela ho ani ne tak vražedným, jako spíš přemýšlivým pohledem, „odcházím. Víš, pokud chceš na svoji – podle tvého názoru, nikoliv mého – budoucí snoubenku zapůsobit, nevybral sis nejlepší způsob,“ dokončila jsem svůj proslov natolik sebevědomě, jak to jenom šlo.