Vampýří chráněnka: Začátek

35.

Jeanine

„Takže je to pravda," konstatoval Christian. Královna jenom přikývla, vědoma si toho, že by nám všem měla dát čas na to, abychom se s tou zprávou vyrovnali.

Nadechla jsem se. To, že mě chce někdo vážně zabít jenom proto, aby se zmocnil Anglie, mě už nechávalo celkem chladnou. Smrti čelím od úplného počátku, tak proč se stresovat? Sice je pravda, že před rokem nebo před dvěma bych jistě šílela. Ale můj pobyt na hrabství mě změnil. Zocelil. Teď smrt vnímám jenom jako opravdu velké znepříjemnění života, avšak bát se? To ne. Kdybych měla strach, tak bych se musela už dávno zbláznit. Možná šílená jsem, vždyť sympatizuji s vampýry.

Přesto jsem si sama sobě musela přiznat, že se mi přeci jen trochu klepou dlaně. Ale rozhodně ne tolik, jako normálnímu člověku, kdyby se dozvěděl to samé, co já.

A rozhodně jsem nevypadala jako Christian sedící vedle mě, skoro bez dechu. Zničehonic se zvednul. V místnosti bylo do té doby ticho, každý se uzavřel ve vlastní bublině. Teď se však všechny pohledy obrátily k němu. Začal pomalu rázovat po místnosti, ztracený ve svých myšlenkách.

Najednou se zastavil, uprostřed kroku a obrátil ke královně. Zhluboka se nadechl a sevřel ruce v pěsti. Lomcovala s ním nervozita. V jeho očích, které se mně samotné prozatím vyhýbaly, jsem spatřila strach. Je možné, abych člověk jako já zůstával doslova stoicky klidný a oproti tomu vždy dokonalý vampýr... byl vyděšený? Zavrtěla jsem hlavou. Neuvěřitelné, ale přesto skutečné.

Když se Christian uklidnil natolik, aby nezačal na královnu okamžitě křičet, přešel zpátky ke stolu a posadil se. Pořád se na mě odmítal podívat, místo toho svoje oči zavřel. Jeho chování mě mátlo, mátlo nás všechny. Byl jako natlakovaná bomba, u které nevíte, kdy vybuchne. A to všechno způsobilo to, že mi královna vmetla do tváře, že umřu. Místo toho, abych to byla já, kdo šílí strachy, se naše role prohodily.

Nikdo z nás už nevěnoval pozornost vlastním myšlenkám, všichni byli otočení ke Christianovi. Chtěla jsem ho utěšit, zeptat se ho, co ho trápí – ačkoli to bylo tak nesnesitelně očividné -, ale bála jsem se udělat jakýkoli pohyb. Potom, zničehonic, Christian otevřel oči a promluvil.

„Jak jste to myslela s těmi lidmi?" Jeho sametový hlas se rozléhal místností. Nakrčila jsem obočí. Nechápala jsem jeho otázku a rozhodně jsem nebyla jediná.

Královna se na něj zaskočeně podívala. „Co prosím?"

„No, zmínila jste, že vampýři lidem našeptávají. Chcete tím říct, že verbují lidi?" Christian, teď už docela klidný, jí trpělivě vysvětloval, co má na mysli.

Jenže když jsem se mu podívala do očí, spatřila jsem v nich slabý náznak vzteku a agonie. Tvář měl zkroucenou do podivné grimasy. Bylo na něm znát, že se bojí vlastního selhání. Děsilo ho, že mě neochrání, dokonce možná sám umře. Moje touha ho utěšit se čím dál tím víc zvyšovala. Potřebovala jsem mu říct, že to dopadne dobře. Ale prozatím jsem se neodvážila.

„Ach tak. Tohle máš na mysli," pochopila královna. Přikývla. „Jistým způsobem máš pravdu, Christiane. Lidé už neovládají vlastní rozum, tedy, většina z nich. Revoltují proti mně. Je to beznadějné," povzdechla si královna. Její věčný optimismus byl ten tam. Kdo by taky zůstával šťastný, když by někdo takovým způsobem terorizoval jeho zem? Nikdo, to je jasné.

Něco z toho, co řekla, mi uvízlo v hlavě. Váhavě jsem královně položila otázku, která mi narážela do stěny v mysli jako otravný hmyz.

„Jak je možné, že nepodlehli všichni lidé?" zašeptala jsem. Královna pomalu zamrkala. Bylo vidět, že nad tím ještě neuvažovala.

„Sama nevím přesný důvod. Stává se, že občas našeptávání prostě selže. Možná by se to dalo nějak využít," navrhla královna. V jejím hlase byla cítit bolestivá bezmoc.

Jednoduše řečeno, celá situace se nám vymykala z rukou a my naprosto nevěděli, co s tím. Jenom jsme lapali po možnostech, jako když se ryba plácá na suchu. Ale mohlo nás to zachránit?

„Řekl bych, že máte pravdu, královno. Jenže jak?" dumal nahlas Christian. Napadala mě spousta řešení, jenže jedno bylo absurdnější než druhé. Povzdechla jsem si. Pak jsem si uvědomila, že mě můžou připadat hloupá, ale někomu jinému ne.

„Co je zkusit přesvědčit naším vlastním způsobem?" vyslovila jsem jednu ze svých myšlenek nahlas. Christian mi ji však ihned vyvrátil a já byla nucená s ním souhlasit.

„Můžeme to zkusit. Ale k čemu by nám byla lidská armáda, Jeanine?" Zadíval se na mě bezradným pohledem. Při pohledu do jeho očí už jsem to nevydržela a natáhla se k němu, abych ho vzala za ruku. Povzbudivě jsem se na něj usmála.

„Musíme prostě najít nějakou jejich slabinu," zašeptala jsem. Najít nějaké místo, kde budou rebelové zranitelní, bylo jediné východisko. Jinak padneme a spolu s námi i celá zbylá lidská část Anglie.

„Jenže to může trvat věky a do té doby nás, hlavně tebe, zabijí!" ohradil se rozhořčeně Christian a vytrhl se mi. Nervozita z něho jenom sršela. Nedokázal se uklidnit a já také ne. Nestresovala mě možnost, že umřu. Děsila mě možnost, jak umřu.

„Já vím, Christiane, ale máme lepší možnost?" namítla jsem zpátky. Podíval se na mě. Jeho oči se do mě vpíjely, ale já se do nich už znovu nedokázala podívat. Přímo jsem cítila, jak se mu zorničky třesou strachy. V místnosti jsme byli čtyři, ale já vnímala jen sebe a Christiana.

Došlo mi, že jestli bude mít o mě neustále strach, tak bude nepozorný. Nebude schopný normálně přemýšlet a to nám bude akorát ztěžovat situaci. A co hůř, bude snadný terč. Jestli ho zabijí...

Ústa se mi otevřela v němém výkřiku, když jsem si to představila. Nemůže zemřít, on ne. To by mě rozervalo. Objala jsem si hruď rukama, snad abych zabránila takovým myšlenkám. Jenže, jak mě vzápětí trefně napadlo, dokud jsem člověk, tak má o mě strach.

Dokud jsem člověk, jsme lehkým cílem oba dva.

Zhluboka jsem se nadechla. Uvědomila jsem si, že existuje jenom jediné východisko, jedno jediné řešení téhle zapeklité situace. Bránila jsem se mu celou dobu, co Christiana znám, ale teď už vím, že nemám na výběr. Možnost vlastní volby jsem neměla nikdy.

Podívala jsem se Christianovi do očí a znovu jsem ho chytila za ruku.

„Musíš mě proměnit," řekla jsem a uslyšela, jak vedle mě královna zalapala po dechu.

***

Takže. Drazí čtenáříčci, co myslíte, stane se Jeanine vampýrkou? A co si myslíte Juulovi? Dejte vědět do komentářů - budu vděčná za každý komentář nebo vote. Vždycky mě to inspiruje k dalšímu psaní :). 

A hrozně moc vám chci poděkovat. Ještě před pár dny jsem byla své kategorii devátá, teď jsem druhá. Páni. Děkuju moc!