Vampýří chráněnka: Začátek

27.

Jeanine

Nemohla jsem spát. Nebylo to kvůli tomu, že bych se bála. Vedle mě ležel Christian, takže jsem byla v bezpečí. A jeho už jsem se ani tolik nebála. Byl to spíš jen doživotní respekt, který ve mně zůstal hluboko zakořeněný, a který mi bránil v tom, abych se dokázala v jeho přítomnosti uvolnit.

Ne, ve spánku mi bránilo něco jiného. Nezodpovězené otázky, co vznikly díky vzpomínkám. To, co se přihodilo poslední dobou. Starost o Christiana.

„Proč ještě nespíš?" Dobrá otázka.

„Nevím. Christiane, proč jsme tu sami?" Opatrně jsem se zeptala.

„Tady, v pokoji? No, jestli chceš, já sem klidně pozvu Cala a pár dalších vampýrů a uděláme si party. Ale myslel jsem, že chceš soukromí," řekl kousavě a já obrátila oči v sloup. Moc vtipné.

„Ne," povzdechla jsem si, „proč je tohle panství tak opuštěné? Jsou tu jen sloužící a Cal. Pak my dva. Kde jsou ostatní?"

„Které ‚ostatní' máš na mysli, Růženko?"

„Moc dobře víš, které. Přátele tvého otce. Tvoje přátele. Tvoji rodinu..."

„Mám jenom Cala. Přátelé mě nepodrželi, když to bylo nutné. Je tu jen jeden a o něm jsem neslyšel od doby, co jsem ho odsud vyhnal. Přátelé mého otce by tu možná byli, ale nemůžu je zkontaktovat, je to moc riskantní. A rodina? Myslíš mého strýce a tetu, kteří prahnou po hrabství a klidně nechali svého syna, aby tě šel zabít?" odfrkl si a mě zamrazilo. Tak tohle jsem netušila.

„Christiane..." začala jsem, ale on mě přerušil.

„Ne, Růženko. Nelituj mě." Jak věděl, že chci udělat právě tohle? Telepatii nepoužil. Nepoužívá na mě ji od té doby, co mi to slíbil. Stejně tak Cal. Hádám, že to byla prostě intuice.

„A proč je riskantní pozvat sem otcovy přátele?"

„Nevím, komu z nich můžu ještě věřit. Co já vím, kdo z nich patří k těm, co tě chtějí zabít? Nemůžu to riskovat," odmlčel se. „Nechci to riskovat."

Srdce mi tlouklo jako splašené. Měla jsem strach. Kolik lidí mě chtělo zabít? Christian to líčil, jako kdyby to byla půlka Britů. Kousla jsem se do rtu. Já hloupá si myslela, že po doktorovi už nikdo nepřijde. Co kdyby ano?

„A tvůj přítel?" zašeptala jsem, bála jsem se, že ho tím rozčílím.

Povzdechl si. „Juul. Vyrůstali jsme spolu a on o mně věděl v podstatě všechno. Jenže pak..." zarazil se.

„Jestli o tom nechceš mluvit, tak nemusíš," zašeptala jsem. Christian se jen pousmál a pokračoval.

„Pak jsem ho viděl, jak tě líbá." Dech mi uvízl v krku a vytřeštěnýma očima jsem pozorovala jeho smutnou tvář.

„Já se líbala s tvým nejlepším přítelem?" Christian přikývl. Cítila jsem se tak hrozně, jako ještě nikdy. Nedokázala jsem ani věřit tomu, že mi odpustil. Pokud mi odpustil.

„Oba jste tenkrát byli opilí. Ty lidským alkoholem, on krví. Byl to jen letmý polibek, ale já se neudržel... a vyhodil ho," řekl a podíval se na mě. V jeho očích byl slabý stín bolesti, ale jinak se usmíval. Pocítila jsem slabý osten naděje.

„Zlobíš se?"

„Růženko, já se vyspal se štětkou, ale měl bych se zlobit na tebe, žes letmo políbila mého nejlepšího přítele?" uchechtl se. Sarkazmus z jeho hlasu doslova odkapával. Uvědomila jsem si ale, že má pravdu.

„Já už ti to ale odpustila," zamumlala jsem mu do košile.

„A já tobě taky. I jemu. Jen o tom Juulius ještě neví."

Po tomhle už jsme oba dva mlčeli a já se někdy během toho ticha propadla do neklidného spánku.

Seděla jsem v čele jídelního stolu a po své pravici měla Christiana. Po levici seděl Cal, vedle něj Eve a naproti němu Juul. Ostatní vampýry jsem už neznala, snad kromě Drakeuse a samozřejmě pana hraběte. Ten seděl v čele stolu naproti mně a měřil si mě opovrhujícím pohledem.

Já mu ho oplácela.

Ani jsem netušila, proč se koná tahle večeře a proč tu musím být. Elis mě prostě vytáhla z pokoje se slovy „hrabě vás tam chce". Dosud jsem nevěděla proč a docela jsem se toho děsila. Ale už jsme byli skoro u dezertu, takže za chvíli bude celé tohle martyrium u konce.

Najednou si hrabě odkašlal a já v duchu zaklela. Asi jsem to zakřikla.

„Takže, Jeanine," začal, „doslechl jsem se jisté zvěsti o tobě a mém synovi." Šokovaně jsem vtáhla vzduch do plic. Opravdu musíme tohle rozebírat přede všemi?

„Otče-"

„Ty mlč, Christiane. Ptal jsem se tvé... snoubenky, ne tebe." Povšimla jsem si, jak se hrabě zarazil, když měl vyslovit slovo snoubenka. Taky zbytek vampýrů, kromě Christianových sourozenců a jeho přítele, se zarazil.

„Snoubenka? Vy dva," řekl Drakeuse a ukázal na mě a Christiana, „se budete brát?"

Christian si povzdechl. „Ano, Drakeusi, budeme se brát. Doufám, že ti to nijak nevadí?" zeptal se ho kysele. Drakeus byl otočený ke mně, takže jsem jasně viděla červený záblesk, který se mu mihl v očích.

„Ale jistěže ne, bratránku, proč by mělo?" řekl a otočil se zpět ke svojí večeři. Udivilo mě, že se vampýři snížili k lidskému jídlu, ale opravdu jedli to samé jako já.

Po tomhle rozhovoru, který by někdo mohl považovat za neukončený, protože jsem vlastně neodpověděla na to, co řekl hrabě, probíhala večeře v tichu. Když jsem ovšem opouštěla jídelní sál, cítila jsem, jak mě probodává jeden obzvlášť nenávistný pár vampýřích očí.