Vampýří chráněnka: Začátek

34.

Jeanine

Seděla jsem naproti královně u stolu ze starého dřeva. Křesílka, která u stolu stála, byla pohodlná, ale já se přesto nedokázala uvolnit. Strach, nervozita, zvědavost - to byly tři věci, které mi sužovaly mysl. Ovládaly ji a já se nedokázala soustředit na nic jiného. Tušila jsem, že ale ještě potrvá, než se dozvím pravdu. Královnin nic neříkající pohled mi to potvrdil. Zklamaně jsem svěsila bradu a ruce si složila do klína. Snažila jsem se nevnímat to, jak mě královna upřeně sleduje.

„Jeanine, vím, že chceš slyšet důvod, proč jsi sem jela takovou dálku. A dozvíš se to, neboj," řekla královna, když jsem stále odmítala zvednout hlavu. „Jenže abys to pochopila, tak ti musím nejprve povykládat historii všech vampýrů, tohoto království a dokonce ti vysvětlit důvod, proč jsem člověk." Polekaně jsem se na ni podívala. Nechtěla jsem věřit tomu, co slyším.

Jenže než jsem stačila cokoli říct nebo i zalapat po dechu, ozval se vedle mě Christian jako první. „Já to věděl! Myslel jsem, že jste vampýrka. Otec mi to tvrdil. Tak jak je možné, že jste člověk?" žasl Christian.

Popravdě řečeno, i já se nepřestávala divit. Královna je člověk? Nemožné. A přesto pravdivé. Začala jsem ji zkoumavě pozorovat a všimla si, že se jí nepatrně třesou ruce. Byl to sice jen malý detail, ale přesně to ji odlišovalo od vampýrů. Vampýři jsou totiž za všech okolností klidní a nehybní. Další známky byla například ještě neustálá nutnost dýchat a tlukoucí srdce, ale to už moje uši zachytit nemohly.

„Takže to vypadá, že budu vyprávět opravdu dlouhý příběh a to vám oběma," zamyslela se královna. Promnula si ruce a zavřela oči. Vzpomínala. Vzpomínala na příběh z dávných časů, o kterém nám teď bude vyprávět. Okamžitě ze mě spadla většina mých negativních pocitů. Milovala jsem příběhy, ať už byly sebevíc dlouhé nebo děsivé.

„Před tisíci lety panoval v celé Velké Británii, zvláště v té nejvíce obydlené části, Anglii, čirý teror a hrůza. Z historie je všem známo, že lidé upalovali čarodějnice. Málokteří lidé ale vědí, že lidé upalovali i... vampýry." Zatrnulo ve mně strachy. Královnin hlas se změnil, působil vážněji a v očích se jí leskly plameny odhodlání, ale i kapky bojácnosti. Nedokázala jsem se na ni dívat a tak jsem sklopila pohled na svoje ruce v klíně a znovu se zaposlouchala do příběhu.

„Sama nevím, kdo byl tenkrát větší netvor. Lidé, kteří upalovali vampýry nebo vampýři živící se lidmi? O to horší bylo, že vampýři bojovali o potravu, o lidi, mezi sebou. Mezi dlažebními kostkami neustále protékala krev obětí, ale i vampýrů." Královna si odkašlala, protože se jí začal slabě třást hlas. Potom znovu promluvila: „Tehdejší král moc rozumu nepobral a velmi rychle se z celé té situace zbláznil. Na trůn nastoupil jeho syn, Edmund Walloe II. a po několika měsících se rozhodl celý ten problém vyřešit. Ačkoli se to nezdá, vampýři přeci jen měli vůdce. A ti si, díkybohu, taky uvědomovali vážnost situace. Král si s nimi sjednal schůzku. Společně dohodli několik pravidel, které následně zapsali do této smlouvy," odmlčela se a otevřela desky ležící na stole. Po chvilce hledání vytáhla zašlý papír, který vypadal, že se snad každou sekundou rozdrolí. Podala nám jej. Napětím jsem si mnula dlaně a šokovaně zírala na papír přede mnou. Netušila jsem, že byla tenkrát situace tak hrozná. Otřásla jsem se a začala číst.

PRVNÍ KRVAVÁ SMLOUVA PRAVÍ, ŽE:

- Samotná Anglie bude rozdělena na devět hrabství, každé z nich připadne jednomu z právě přítomných vampýrů - až na Londýn, to připadne právě vládnoucímu králi