Dívka z Kláštera

8. Nevyřčené slovo

,,Co se stalo?," zeptala jsem se hned jak si nasedl zase zpátky do kočáru a my se opět rozjeli.

,,Nic jen přes cestu přebíhaly vlci a koně se trochu poplašily, nic víc," odpoví a dlouze se na mě přitom podívá.

Pak mě chytne za ruku a řekne ,,Míno chtěl bych vám něco říct," řekne jenže pak se najednou odmlčí.

,,Tak co mi chcete říct povídejte," řeknu a svým pohledem mu dodám trochu odvahy.

,,Míno přemýšlel jsem o slovech vašeho otce co mi řekl před smrtí a vím že je to opravdu náhlé, ale nechtěla by jste si mě vzít," řekne a přitom se na mě trochu usměje.

,,To je opravdu náhlé nemyslíte vždyť vás vlastně ani vůbec neznám," řeknu a pak sjedu svým pohledem do země.

,,Máte pravdu zapomeňte na to tohle jsem vůbec neměl říkat promiňte je to moje chyba," odpoví a pak se na mě už nepodívá.

,,Já se nezlobím a vy se mi nemáte vůbec za co omlouvat, ale pochopte neznám vás a vidím vás poprvé až teď a tak nevím jestli mohu vaší nabídku přijmout. Ale nechám si jí projít hlavou když dovolíte, ale prozatím buďte prosím mým opatrovníkem a přítelem ano drahý sire Henrichu," řeknu a přitom se na něj zase svým pohledem podívám.

,,Říkejte mi prosím jen Henrichu nemusíte mi říkat sire," odpoví a jeho pohled se střetne s tím mým.

,,Dobře tedy jak chcete," řeknu a pak mu svá slova oplatím úsměvem který vychází přímo z mé duše a mé srdce se najednou trochu rychleji rozbuší a netuším že buší stejně jako jeho.

Pak už dál sedíme mlčky v kočáře a já si zase prohlížím okolní krajinu.

,,Co ho to jen napadlo," říkám si sama pro sebe zatím co si prohlížím okolí a dívám se z kočáru ven.

Nevím co mě to popadlo proč jsem jí to vůbec říkal, vždyť tohle jsem jí vůbec říkat nemusel a chápu že z toho co jsem jí řekl i z té nabídky kterou jsem jí dal byla asi trochu v šoku. No možná hodně protože jsem to neměl před ní hned tak naplno říkat.

Co si jen teď o mě pomyslí, já nejsem ten co by jí chtěl dostat za každou cenu do postele.

To ne takový nejsem a nikdy jsem ani nebyl, protože co se týče žen nikdy jsem nebyl žádný Casanova i když to o mě mnozí tvrdily ale já nejsem ten co by chtěl ženu za každou cenu.

Ve svém životě jsem miloval jen dvě ženy Míninu matku kterou vlastně miluji dodnes, protože moje láska k ní se vlastně nikdy neztratila. A svou zesnulou ženu Margaretu kterou jsem taky hodně miloval a která mi po smrti Míny poskytla opravdu velkou útěchu.

Miloval jsem jí i když pak byla i hodně nemocná a miloval jsem jí i až do jejího konce než mě opustila z tohoto světa, a teď je tu ona dívka o kterou se mám postarat a která je tak nesmírně podobná mé první lásce její matce.

A já nevím co si počnu a proč mi jí sem bůh poslal nevím co mám dělat protože už teď i když ji vidím teprve pár minut jí mám plnou hlavu, stejně tak jako tehdy její matky.