Ztracený v životě

13.kapitola

Z mého pohledu

Vzbudím se a mám docela žízeň tak se jdu napít dolů. James už je vzhůru.

"Dobré ráno Liz„ pozdraví mě.
"Dobré„
"Promiň za ten včerejšek„
"Proč jsi to neudělal?„
"Co?„
"Ty víš co„
"Nemám to za potřebí. Nechci ti způsobit trauma„
"Ale vždyť jsi měl úplně skvělou příležitost„

"Ale co bych z toho měl? Uspokojení? Ani náhodou„ mlčím a koukám se mu do očí.
"Proč si to furt myslíš?„
"Protože se mi to stalo už 2×krát„
"Ou…aha. To je mi líto„ sednu si vedle něj. Kouká se mi do očí a já jemu. Nedokážu z jeho očí vyčíst jedinou věc. Pocitů jako by tam měl milion.

"Proč jsi se včera chtěla opít?„ zeptá se mě.
"Chtěla jsem aspoň na chvíli zapomenout na všechno. Asi. Vlastně ani nevím„ kouká se na mě tím jeho  pohledem plným lítosti.
"Můžu?„ zeptám se a poukážu na objetí. Kyvné a já se mu zase svalím do obětí.
"Nevadí ti to?„
"Ne v pohodě„ pousměje se a pohladí mě ve vlasem. Mě ukápne zase slza. Koukne se na mě, utře mi ji a přitáhne si mě k sobě blíž.

"Bojím se„
"Nemusíš neublížím ti ani kdybych musel„
"Vážně?„
"Jestli myslíš to na co si se mě ptala včera večer. Tak se bát nemusíš nejsem až tak vypatlanej že bych znásilnil nějakou holku„ usměje se na mě a já si mu sednu znova na klín. Přitáhne si mě k sobě a políbí do vlasů. Trochu sebou cuknu ale nějak to neřeším.
"Dobrý jenom jsem ti dal pusu. Ty se asi vážně bojíš,co?„ rozbrečím se.
"Promiň…promiň to sem nechtěl„
"V pohodě„
"Ne to není v pohodě. Vždyť si na pokraji zhroucení„ obejme mě ještě pevněji.

Pohled Buckyho

Obejmu ji pevněji než předtím a ona se vážně zhroutí. Nemůže pomalu dýchat z toho jak brečí.
"Výdech nádech. Snaž se dýchat pomalu„
"Výdech nádech„ opakovala jsi pořád do kola. Po chvilce se trochu uklidnila a mohla už aspoň mluvit.

"Můžu?„ zeptal jsem se jí. Asi pochopila že myslím polibek a přikývla. Políbil jsem ji a odtáhl se. Trochu se na mě pousmála. Takhle jsem ji za ty asi dva týdny ještě ani jednou neviděl. V AT jsem ji zahlédl jenom párkrát. Když Nat nebo Wanda ji šli dát jídlo, a jednou když jsem ji dal ten dárek. Musel jsem se usmát taky.
"Děkuju„ odvrátila pohled na moje triko a já ji pohladil po tváři.
"Za málo„ řekl jsem a pohlédl ji do očí. Nepodívala se na mě jenom na moje triko.

"Co tam tak vidíš?„
"Nic. Ale bylo by hezčí na mě„
"Ty mi ho chceš jako ukradnout?„ usměju se.
"No kdyby šlo i něco jiného tak ne jen ukradnout„
"Šlo? Ono to nejde?„
"Nechci aby sis to vzal osobně ale Steve mi řekl že tě mám pohlídat. Abys neudělal nějakou blbost„
"Ale vždyť tohle nebude blbost ne?„
"No asi ne ale… nevím jestli je to dobrej nápad„

"V pohodě. Chápu tě„
"Co chápeš?„
"Bojíš se co se stane potom že? Nebo že zase zapomenu„
"Jamesi…nech toho„

"Ne vždyť je to tak. Nebo mi chceš říct že snad není?„
"Já nevím„
"Ale já to nemyslím zle. Na tvém místě bych se taky bál„
"Promiň…ale vážně si nemyslím že je to dobrý nápad„ 
"Vždyť jo já to chápu„ zvednu se a položím ji na gauč.

Z mého pohledu

Zvedne se a položí mě na gauč. Přijde k lince a vytáhne z mini baru flašku whisky. Začne ji pít jako by to byla voda.
"Polož to!„ vytrhnu mu flašku z ruky.
"Mě to nic-„
"Nic neudělá já vím. Ale nemusíš to pít„ uklidím to zpátky do mini baru a James se opře o kuchyňskou linku tak jako by měl každou chvíli spadnout. Rozbrečí se. V životě jsem ho neviděla takhle na dně.
"Co se stalo?„ obejmu ho. Odtáhne se.
"Měla bys jít nahoru Y/n„

"Nepůjdu nahoru když tě vidím takhle na dně„
"To mě uvidíš furt„ obejde mě a sedne si na gauč.
"Dělej si se mnou co chceš ale já prostě neodejdu od tebe,když vím že na tom nejsi nejlíp. Klidně udělej to co ti dva„
"Znásilňovat tě nebudu už jsme ti to řekl jednou„
"Ale proč ne!?„
"Protože je to kokotina! Nemám rád lidi kteří tohle někomu udělají!„ prudce se zvedne. Já se ale nepohnu ani o kousek. Koukáme si z očí do očí. Koukám do jeho modrých očí. Mohla bych se v nich utopit.

"Udělej to!„
"Ne! Nebudu to dělat! Co na tom nechápeš„
"Všechno! Ty si nic nepamatuješ takže by ti to nevadilo!„
"To že si nic nepamatuju neznamená že by mi to nevadilo! Nenáviděl bych se do konce života!„ otočím se a odejdu ven někam k opuštěnému mostu. Vidím že tam nikdo nejede nebo nejde. Mám zase tu možnost…ukončit to. Vlezu za zábradlí a než si to stihnu rozmyslet tak už mě drží něčí ruka...Jamesova. Zase mě zachránil. Proč to furt dělá!? Copak nechápe že prostě nemám žít. Že můj život je celý jenom omyl?

"Co blázníš Liz!?„ vytáhne mě zpátky za  zábradlí.
"Nech mě to ukončit! Copak ti ještě nedošlo že můj život je jenom omyl!? Že já prostě žít nemám!? Že si to nezasloužím!?„ začnu na něj křičet.
"Ne nedošlo a asi ani nikdy nedojde! Protože dokud budeš žít tak můj život bude mít smysl! Když se zabiješ tak ten smysl ztratím! A jelikož mám život úplně na hovno, protože na mě drogy ani alkohol nepůsobí! Tak tady musím zůstat! A zabít se nedokážu! Protože jsem moc zbabělej to udělat!„

"A mě se opít nenecháš!„
"Ne protože je to pro tebe nezdraví!„
"Proto to taky chci udělat! Protože určitá dávka alkoholu v krvi tě zabije! A já chci umřít!„
"Ale já tě nenechám to udělat! Copak nechápeš že já tě potřebuju!?„
"Nepotřebuješ!„ než se vzpamatuju už mě drží v náručí a nese do chaty. Zbytek týdne co jsme tam mám zákaz vycházení ven. Jsme rozhádaní protože mě nenechal udělat to co jsem chtěla. Prostě jsem se na něj naštvala kvůli tomu že mě nikdy nenechá se zabít. Nebavíme se spolu, nechodíme ven.