Isidora McGonagallová || FB FF ❌

22. Změna a změna

Značnou chvíli zůstali oba zticha. Ani jeden nepromluvil. Jen Isidora stáhla ruce zase zpět, když zjistila, že žádný "trest" nepřijde.

,,Myslela sis, že ti chci ublížit?" ozval se konečně Theseus. Mluvil oneměle a vlastně vůbec nepobíral to, co se teď právě stalo. Pravděpodobně si ani pořádně neuvědomoval, co to dělá, když ji zkusil vzít jemně, konejšivě za ruku. Jen sebou lehce trhla, čehož si bohužel všiml, ale neuhla.

,,Ne." snažila se znít, jakoby o nic nešlo. Tušila, že se prozradila. Nebo tedy ne přímo ona, ale naznačila mu to, na co tolik chtěl získat odpověď. A i přesto, jak se k jejímu překvapení zachoval hezky, neměla v plánu se mu konečně svěřit. Nikomu neměla v plánu se svěřit. Bylo to až moc čerstvé na to, aby to konečně řekla. Ani nevěděla, že to pro ni bude tak těžké, ale bylo.

,,Jak si můžeš něco takového myslet, Doreen? Vždyť ti musí být jasné, že bych ti nikdy neublížil."

,,Přece jsem ti řekla, že jsem si nic takového nemyslela," zopakovala.
,,Nic se se mnou neděje, Theseusi. Jsem to pořád já."

,,Sama víš, že to není pravda, Doro. Už nejsi ta bezstarostná a šťastná Isidora, kterou jsme všichni znali. Změnila ses a já už začínám vědět proč. Buď ke mě upřímná, prosím."

,,Já... nevím, co chceš slyšet." odpověděla a vůbec si neuvědomovala, jak moc si jsou blízko, jak blízko se k ní opět přiblížil. Sama věděla, že naprosto kecá. Také viděla, jak se změnila, ale nemohla se zbavit výčitek. Takových výčitek, že si zničila život a všechny své problémy nechala zajít tak daleko a nezastavila to dřív.

Lepší bylo zapírat a lhát sama sobě, než se znova topit v žalu a sebeobviňování, což vlastně úplně ještě nezmizelo, když to bylo právě to vodítko, díky čemu si on, její matka a s největší pravděpodobností i Mlok začali něčeho všímat. Nebyla však ochotná jim to říct. Samu sebe za to nenáviděla.

,,Bylo hezké, že jsem nemusela být dneska celou dobu jen tady v kanceláři, ale už bys asi měl jít." promluvula dřív, než stačil cokoli říct. A znova ještě zopakovala svou prosbu, aby nevyzvídal, když se nadechoval, aby něco řekl.

Po jejím poprosení už nic neřekl, tedy kromě krátkého ,,dobře" a vydal se v tichosti ke dveřím. Na poslední chvíli se ale zdálo, že si to Isidora rozmyslela k překvapení jich obou, když ho zastavila: ,,Počkej, Theseusi."

Tázavě se k ní otočil a ona hledala ty správná slova. Sama nevěděla, co ji to napadlo. V jednu chvíli chtěla být sama a v té druhé se slyšela, jak na něj volá, aby zůstal.

,,Promiň, jak jsem se teď chovala. Nebylo to k tobě fér. Nezasloužil sis to."

,,Chápu, už to neřeš. Já vím, že..." zarazil se.

,,Ano?"

,,To je jedno. Jestli je to všechno, už půjdu."

,,Ne, nemusíš. Teda, pokud potřebuješ, tak samozřejmě jdi, ale pokud ti nevadí tu ještě chvíli být, klidně tady zůstaň." snažila se o vykouzlení úsměvu, i když trochu nervózního.

,,Doopravdy? Myslel jsem, že jsi před chvílí chtěla, abych odešel."

,,Ano, ale v záchvatu vzteku. Už přemýšlím zase racionálně, neboj. Opravdu se ti za to omlouvám, ale jde o to, že jsem se naučila skrývat svoje emoce a teď je pro mě těžké jen tak k tobě přijít a říct ti všechno." řekla a nedělala si moc těžkou hlavu s tím, že mu teď právě potvrdila, že jeho domněnky jsou správné a něco se stalo. Stejně by si pořád myslel svou, i kdyby zapírala.