Isidora McGonagallová || FB FF ❌

25. Otisky minulosti nikdy nezmizí

Po tolika dumání se Isidora McGonagallová konečně rozhodla práci v Bradavicích jako učitelka obrany proti černé magii a i kouzelných formulí vzít. Byla nervózní, ale zároveň měla z toho radost. Konečně to vypadalo, že bude dělat něco, co ji nebude každý den nudit. Když panu řediteli dala kladnou odpověď, nečekala, že z toho bude tolik potěšen. Asi byl opravdu bezradný ve výběru budoucího profesora.

A ještě větší nečekanou reakci měla u své mámy. Čekala trochu výčitky z její strany, že jí nedala vědět dřív, že ji na to neupozornila. Jakoby ale tohle Minervu ani nenapadlo a rovnou své dceři šťastně pogratulovala.

Pravdou však bylo, že Isidora opravdu měla trochu výčitky, že se matce o té nabídce v Bradavicích  zmínila, až když kývla. Jenže když to matka nezmínila, nechala to raději být. Tedy jen s omluvou, že si to uvědomuje, ale pak už se k tomu ani jedna nevracela.

,,Rozhodla jsem se, že tu vaši nabídku příjmu, pane řediteli."

To byla slova, která řekla profesoru Dippetovi, když práci brala. Mlok měl pravdu ve všem, co řekl, aby ji dovedl k tomu, že nakonec tu nabídku přijme. A byla mu za to vlastně nesmírně vděčná. A ne jenom jemu. I ostatní přátelé, tedy Theseus i Tina jí pomohli se rozhodnout.

Právě teď šla chodbou ke své kanceláři s pocitem, že za pár dní bude už patřit někomu jinému. Nikdy by nevěřila, že se jí po tom bude snad stýskat.

,,Isidoro!" ozval se za ní dobře známý hlas, ale ne příjemný. Ztuhla a pomalu se otočila. Před ní nestál nikdo jiný, než Mitch Canar.

,,Potřebuješ něco, Mitchi?" zeptala se s falešným klidem. I po těch letech v ní vyvolával to, co před dvěma roky, když se rozešli. Vždycky, když se na něj podívala, viděla část své zlé minulosti, na kterou se snažila co nejvíc zapomenout.

,,Ano," ušklíbl se. ,,Slyšel jsem, že se chystáš jít pryč, je to pravda?"

,,Proč to chceš vědět?" vyštěkla na něj zničehonic jako vlk na svou kořist. Snažila se ho mít co nejdál od těla.

,,Tak okouzlující jako vždy. Ale přece jen se na tobě něco změnilo od dob, co jsme se neviděli. Jsi nějaká nedobytná." protáhl úlisně. Přestože před všemi vypadal jako naprosto milý muž, právě teď před Isidorou se jí ukázal v pravém světle. Stál před ní právě ten Mitch Canar, kterého dobře Isidora znala, a který jí poslední dva roky udělal ze života peklo.

,,Nedobytnou jsi ze mě udělal ty!" zasyčela.

,,Já? Copak bych ti mohl něco udělat?" podíval se na ni jak na ublížené štěně. Isidora přesto v jeho očích spatřila něco, co rozhodně nebylo upřímné. Jakoby se za oponou ublížení schovávala zloba.

Isidora sbírala všechny síly na to, aby se mu konečně postavila. Aby konečně ovládla svůj strach z minulosti. A po tom, co chvíli mlčela, mu konečně po takové době čelila: ,,Ano, ty Mitchi. Snad jsi nezapomněl."

,,Isidoro..." protáhl najednou naprosto vážně a jemně, až se lekla, co se bude dít dál. ,,Víš, chyběla jsi mi. Doma jsem jen sám a až teď mi dochází, jak jsem bral za samozřejmost, že tam jsi. Taky jsem si uvědomil, jak jsem se k tobě choval." dostal ze sebe najednou, čím Isidoru opravdu hodně zaskočil. Ze všech věcí, co si myslela, že by mohl říct, byla tahle to poslední, co by ji napadlo.

,,To sis uvědomil teda brzo. Co chceš?"

,,Isidoro, já vím, že nejsem nijak mírumilovný, ale miluju tě. Prosím, vrať se se mnou do New Yorku. Slibuju, že bude všechno jako dřív, opravdu."