Změnil mi život

Kapitola 8. - Sofiiny změny nálad

     Popadnu mobil, vyhledám Sáry číslo a zavolám jí přes facetime. Chvíli to vyzvání a pak to přijme. ,,Ahoj, Sári.." promluvím na ní. ,,No nazdar.. co potřebuješ?" odpoví. Hned se mým tělem prolije úzkost. Já a úzkosti? od kdy.. ,,Já- moc se ti za všechno omlouvám.. Petr mi vše řekl.. sice nevím, co vše jsem ti řekla, vím jen, že jsem na tebe byla moc zlá a poslala tě i údajně do háje.. já si to nepamatuju.. moc se omlouvám, Sári.. jsi tady se mnou ve všem, tak mě neopouštěj prosím." steče mi slza. ,,Víš, že to nikdy neudělám.. ale nebylo to moc hezké.. řekni mi, děláš s těmi tvrdými drogami něco, žejo? Po celém tomhle incidentu. Nevím taky všechno, ale jak tě vidím, tak asi nic hezkého." odpoví sklesle. Úzkost se trochu zklidní. ,,Jo, už ano.. Proto jsem našla odvahu zavolat.. Já.. Já jsem u Petra. Strašně mi pomáhá a domů v tomhle stavu nemůžu.. a děkuju.." odpovím ji. ,,Jak jakože "v tomhle stavu domů nemůžu"?" zeptá se zmateně. ,,Jsem přecitlivělá, agresivní chvílemi, křeče a bolesti nepopsatelné a vypadám hůř jak nějaká mrtvola.. nejde mi pořádně ani vstát z postele.. ale thc mě teď zklidnilo trochu.. Jsem Petrovi fakt vděčná..." kouknu očkem na Petra a on se na mě usměje, já následně též. Jeho úsměv je magický.. Svůj pohled vrátím na mobil, na Sáru. Ona se na mě usměje. ,,Ani nevíš, jak moc jsem ráda, že v tom nejsi sama.. a že ti tak pomáhá. Říkala jsem ti, že mu na tobě záleží, fakt hodně. Buď ráda, že ho máš. I když jste se poznali jen včera.." usměje se na mě. Já jí úsměv vrátím. ,,Jsem ráda, a moc," odpovím jí s úsměvem. Bez něj bych umřela znova asi.. ,,ale je tu bohužel něco, co je trochu problém.." dodám. Ona se na mě koukne a uchechtne se. ,,Věci, viď? Jestli jde o tohle, tak bez problému, dovezu vše, co budeš potřebovat. Napiš mi do messu seznam a Petrovu adresu, co bys potřebovala, já pro to skočím, stejně je teď tvoje mamka v práci a já klíč mám, tak jí nebudu muset nic vysvětlovat. Pak si objednám taxi a přivezu ti to, ano?" usměje se. ,,Děkuju moc, Sári," usměju se na ní. ,,Tak já ti to jdu napsat a zatím papa." dodám. Ona s též se mnou rozloučí a hovor zavěsím. Přitulím se k Petrovi a rozjedu messenger. Rozjedu chat se Sárou a píšu ji věci, které budu potřebovat. Spodní prádlo, nějaká trička, látkové kraťasy, tepláky, tílka, mikiny, nějaké džíny alespoň, kdyby náhodou.. hygiena, pro jistotu malou kosmetickou taštičku s líčidly.. tenisky, nabíječku, a to je vše ne? no snad jo. Odešlu jí zprávu, mobil odložím na noční stolek u jedné strany postele. A kouknu se na Petra. ,,Anooo?" usměje se. ,,Chybíš mi.." kouknu na něj. Než k tomu stihne něco říct, přitáhnu si ho do polibku. On mi polibky oplatí. Já jsem strašná.. i přesto, že mě pořád něco bolí, a psychicky mi nejlíp není, pořád tam ta intenzivní chuť na sex je. Ani nevím, jak to je v tomhle mém rozpoložení vůbec možné.. Sednu si na něj, jeho ruce se přemístí na můj zadek. Boky hýbu dopředu a dozadu. Po chvíli se odtáhne. ,,Počkej," řekne. Já na něj zmateně kouknu. ,,Nechceš to nechat na jindy spíš..?" dodá. Na jindy..? To pro něj nejsem už atraktivní..? Nebo jsem se mu zhnusila tou nocí..? ,,Pro-promiň.." slezu z něj a lehnu si vedle něj. Mám slzy v očích. Cítím se úplně odporně.. hnusně.. ,,J-já pro tebe nejsem atraktivní..? zhnusila jsem se ti..?" vzlyknu. On si mě přitáhne k sobě. ,,Vůbec ne.. Jsi strašně sexy, nádherná, atraktivní jako žádná jiná.. dokonalá." odpoví. ,,Ale..?" steče mi slza po tváři, kterou si hned setřu. ,,Ale v tomhle stavu..?" zeptá se mě. ,,Protože vypadám a jsem jak troska?" promluvím mírně podrážděně. Co tohle sakra za náladovost.. ,,Ne, takhle jsem to nemyslel.. spíš tak, jestli třeba toho pak nebudeš třeba litovat. Nebo tak.. nevím." odpoví. Litovat? Čeho jako litovat? ,,Čeho pak jako litovat? Asi těžko, když jsem to chtěla.. ale to je jedno, zapomeň na to." řeknu podrážděně a lehnu si zády směrem k němu. On mi položí ruku na vlasy a pohladí mě po nich. ,,Pro-" nestihne to doříct, protože mu skočím do řeči. ,,Nech mě teď být.." řeknu agresivním tónem. ,,Já se chtěl jen omluvit, ale fajn." vstane z postele a odejde z pokoje. Rozbrečím se. Do mé hlavy zase vniknou myšlenky na pervitin. A ještě intenzivněji.. v hlavě mi něco přepne a začnu hledat v jeho pokoji, jestli náhodou někde nemá trošičku alespoň.. seru na nějaké dostavání se z toho, nebudu tohle dál trpět a zvládat.. bolí to, je to všechno akorát na hovno a všichni mě akorát tak nesnáší.. tak jaký má smysl zůstat čistá.. nikoho to stejně nezajímá.. všem je jedno jak dopadnu či nedopadnu. Tak co..... najdu v jeho džínách pytlíček s množstvím cca na malou čáru. ANO ANO TO VYPADÁ TAK NÁDHERNĚ. Vysypu to na stolek, vytáhnu si ze své kabelky kartu a začnu si to rýsovat. Uslyším otevření dveří. NE VŮBEC. JÁ SI TO NESTIHLA KURVA DÁT. Rychle popadnu z kabelky brčko ale než to vůbec stihnu dát do nosu, piko mi Petr zfoukne a brčko zahodí. ,,Děláš si ze mě prdel?" promluví. ,,Vážně ses mi tady hrabala, jen aby sis mohla něco dát? Sakra, to tě nemůžu nechat ani na chvíli samotnou?" spustí na mě naštvaným tónem. ,,NO A CO?! Nejsi můj fotr aby jsi mi říkal, co mám a co nemám kruva dělat." Vyjedu po něm. ,,Uklidni se." Chytne mě za ruce a koukne mi do očí. ,,Hej, do očí mi koukej." Promluví a ukáže znak ať se na něj do těch očí též podívám. Udělám tak. ,,Klid, ano..? Zase z tebe mluví ta chtíč." Šeptne, drží mě pevně za obě ruce a dívá se mi do očí. Já se po chvíli uklidním. ,,Promiň...." Šeptnu mu. ,,Dobrý.. máš jediné štěstí, že jsem si tím taky prošel a chápu tě. Jiní, co by tomu nerozuměli, by už ti asi dál nepomáhali." Promluví na mě vážně. ,,Já vím... moc se omlouvám.. je-je to fakt těžké, Péťo.." vzlyknu. Tyhle mood swings mě už nebaví. Přitáhne si mě do pevného objetí. ,,Shhh.. ty to ale zvládneš, jsi silnější než si myslíš, nevzdávej to, prosím, ano?" Šeptne mi. ,,A-ano.. budu se s-snažit.." vzlyknu.

...

   Koukáme s Petrem na jeden film, objednal nám pizzu a já jsem u něj přitulená. Jsem zase v klidu. Uslyším vyzvánění mého telefonu. Otráveně ho popadnu a všimnu si příchozího hovoru od Sáry. Zvednu to. ,,Ano?" Zeptám se. ,,Jsem před dveřmi.. teda asi." Uchechtne se. ,,Dobře." Zavěsím to a oznámím to Petrovi. On vstane a dojde jí otevřít. Po chvíli se oba objeví v mém pokoji. S jednou velkou cestovní taškou. ,,Ty tady u mě chceš normálně bydlet ne?" Zasměje se Petr po tom, co mi tašku položí na zem. ,,No.. já to ale fakt potřebovala všechno.." uchechtnu se. ,,Dělám si srandu, trdlo." Uchechtne se. ,,Sári, a ty hned zase pojedeš, nebo se zdržíš?" Zeptám se jí. ,,Nezdržím se moc, je celkem pozdě, musím se ještě naučit na ten test, co je zítra. Už teď pojedu zase skoro 2 hodiny.." uchechtne se. ,,Ajo, promiň," uchechtnu se. ,,Ale.. co řekneš ve škole..?" kouknu na ní. ,,No.. napadlo mě říct pravdu.. jakože jsi musela pohotově odjet na odvykačku.." odpoví. ,,Děláš si prdel? To vůbec.." vystartuju. Sára se na mě podívá trochu zmateně a ustrašeně. Jsem monstrum.. Petr za mnou hned přijde a zezadu mě obejme. ,,Jsem tady, klid.." šeptne mi a já se zklidním. Jak tohle dělá..? jak může uklidnit vztek takový, že bych vše a všechny nejradši rozmlátila..? jak-.. ,,Promiň.. ehm.. neříkej jí tohle, fakt nechci, aby to věděla pak celá škola. Nechci, aby věděli, že jsem nějaká ubohá fetka.." změním svoji odpověď. Sára se udiveně podívá na Petra a pak zase na mě. Určitě si nejspíš říká to samé, co já.. ,,No.. ehm.." pořád na nás tak zmateně kouká. Hned mnou opět projede úzkost a drží se u hrudi. Není to vůbec příjemný toto. ,,Ehh.. ehm.. Anyways.. tak co jí mám teda říct..?" zmateně se na mě podívá. ,,Třeba.. že jsem odjela do lázní, akutně," odpovím. ,,To zní i líp, ne..?" dodám. ,,Jo, to asi jo.. a kdyby se ptala proč..?" zeptá se. ,,Tak jí řekni, že jí do toho už nic není, proč.. mám taky právo na soukromí. Já vím, že ti to moc nejde, ale zvládneš to.. nakonec budeš muset i před Kristianem se postavit.. nevím, kdy budu v pohodě.." sklesle se na ní podívám. ,,Nějak to zvládnu... a když ne.. tak holt ne." řekne, jako by jí to bylo už úplně jedno. Nevěřím jí to. ale vůbec... ,,Prosím, postav se jim. Ukaž tu sílu v sobě, když se se mnou hádáš. Ty to umíš, věř mi. Neboj se, jen si dupni. A oni budou akorát tak čumět, jak jsi najednou tak silná." usměju se na ní. ,,Pokusím se, děkuju," usměje se. ,,No nic, budu muset běžet.. tak čaukyy." obejme mě, Petra taky a on jí jde vyprovodit. Po chvíli za mnou přijde. ,,Ještě jsem s ní čekal na taxíka." usměje se na mě. Přijdu k němu blíž. Uculím se. ,,Péťooo, prosííím" udělám na něj psí oči. ,,Ne." odpoví chladně. ,,Ale ne piko.. to druhé." uculím se. On se na mě podívá a..