Změnil mi život

Kapitola 12. - Miluju tě, Sofie

Pohled Sofie:

     ,,Pamatuju si ale, že jsem ti řekla, že tě miluju.." Usměju se na něj. Ale nepamatuju si, co mi řekl, tak jsem... nervózní? Já ani nevím, jak tenhle pocit popsat... byl vůbec dobry nápad to teď říkat? Neměla jsem to radši nechat na jindy..? Ale to je teď stejně jedno. Řekla jsem to a zpátky to už vzít nemůžu.. ,,Ale nepamatuju si, co jsi řekl, jestli jsi něco vůbec řekl.." dodám a sklopím pohled. Nebo takhle.. vím, co asi cítí, ale jenom přece.. řekla jsem to takhle oficiálně celkem brzo.. nebo ne..? On vzápětí mi palcem hlavu zvedne tak, že se mu dívám do očí. ,,Tak já ti to řeknu teď znovu.. já tebe, beruško." usměje se na mě, přičemž já hned zpátky na něj. ,,A.. není to moc.. brzo? Něco takového oficiálně říct..?" úsměv mi zmizí z tváře. Ten vztah co jsem měla.. zkazil mi celé vnímání vztahu a lásky, že se bojím.. bojím se cokoliv uspěchat. Tohle je jediná věc, která mě přímo děsí. On.. On ze začátku byl úžasný, sice ne jako Petr, ale byl.. ale pak.. nebylo to moc fajn. Přišla jsem si jako jeho otrok.. co když.. co když teď to bude stejné? Co když se ke mně začne chovat stejně jako můj ex, ve chvíli, kdy mu otevřu celé své srdce..? Můžu mu opravdu věřit..? Stejně ho znám fakt chviličku.. to ani nemůžu vědět.. doprčic.. proč je to taková věda, ta láska? ,,Můžu se tě na něco zeptat..?" zeptá se mě sklesle. ,,Ano..?" hrnou se mi slzy do očí. ,,Tvůj.. tvůj poslední vztah.. co se stalo?" soucitně se na mě podívá. To je to tak očividné? ,,No.. ehm.. ono to je na dlouho, byla jsem s ním skoro 3 roky.. zároveň byl můj první.. ale v rychlosti.. delší story ti řeknu jindy.. ehm.. ze začátku vše bylo fajn, byl úžasný a všechno.. chodili jsme ven, poznávala jsem jeho kamarády, když jsem byla moc namol, vždy mi pomohl, prostě ukázkový.. ale později.. musel mít přístup ke všemu, hlídal si, jak se oblékám, s kým se bavím, co dělám,.. několikrát jsem k němu ztratila důvěru, ale i tak si ji nějak získal zpět.. pořád jsme se hádali.. nedokázala jsem odejít, protože jsem ho tak strašně moc milovala, že jsem věřila, že bude zase takový, jako byl, když jsem ho poznala.. rozešli jsme se hodně krutě.." myšlenka na to, mě donutila spustit pár slz. ,,A prostě.. bojím se, že.. že se zase takhle spálím.." vzlyknu a hned na to se snažím uklidnit. ,,A zároveň nevíš, proč ke mně cítíš, to co cítíš, po tak krátké době.. viď..?" hladí mě palcem po hřbetu mé ruky. Jak kdyby ve mě četl.. jak kdyby věděl všechno. ,,P-přesně tak.." odpovím mu trochu zaskočeně, ubrečená. ,,Já jen.. až moc dobře tě chápu. Já jsem sám z lásky zlomený. Ale.. ty jsi mi ho dokázala zalepit.. nevím jak jsi to dokázala, když tě znám jen chvíli. Nedokážeš si ani představit, jak velký strach o tebe jsem včera měl..  Ale naprosto rozumím tomu, když budeš chtít ještě čas, na to, mě ještě pořádně poznat. Aby jsi věděla, do čeho jdeš.. a já tě nechci zklamat." odpoví. ,,To by bylo skvělý asi.. jen.. já už nedokážu říct, že tě mám jen ráda.." já si strašně protiřečím... ,,To nevadí. Řekni jak to budeš cítit. Víme to, takže to nevadí." povzbudí mě jeho úsměvem. Což mě přinutí se taky usmát a následně si utřu slzy. Chci mu ještě něco říct, ale následně přijde sestřička, která mi přinese snídani a oznámí mi, že tu za chvíli bude vizita, tak že bude pak Petr muset odejít na chvíli. Následně odejde. Otevřu takový ten ochranný kryt a podívám se na tácek. Dva rohlíky, máslo, marmeláda, nějaká šunka, med, banán a černý čaj. Klasika. ,,No jen papej." uchechtne se. ,,Však joo." uchechtnu se, namažu si jeden rohlík máslem a dám si na něj jeden plátek šunky. 

...

   Doktoři z vizity mi oznámili, že už jsem v pořádku, tak že mě pustí domů, jen musím být v klidovém režimu. Konečně už tady být nemusím. Petr po jejich odchodu přijde. ,,Tak co, dozvěděla ses něco?" usměje se na mě. ,,Už můžu domůů." uchechtnu se. ,,Výborně," také se uchechtne. ,,V kolik tě pouští?" dodá s úsměvem. ,,Noo, řekli mi, že si můžu připravit věci na sebe, sbalit si tašku, za chvilku má přijít sestra s papíry a sundat mi kanylu." usměju se. ,,Paráda." usměje se zpátky. Vyndám si z tašky věci v kterých pojedu zpátky. Přijde sestra, papíry o propuštění a o hospitalizaci mi položí na stolek vedle postele, sundá mi kanylu a místo zalepí náplastí. Převléknu se, v rychlosti v koupelně udělám hygienu, dám si to do tašky včetně papírů, vyjdeme z pokoje a následně z nemocnice. Petr odemkne auto, sednu si na místo spolujezdce a on následně na místo řidiče. Nastartuje. ,,Musím do studia, chceš jet se mnou?" koukne na mě. ,,Ano, nechci být sama.. pro jistotu." odpovím mu. ,,Dobře." Nohu dá na plyn a jedeme směr studio. Po nějaké době dorazíme, on zaparkuje, vystoupí a dojde mi otevřít dveře. ,,Račte vystoupit, madam." galantně se usměje. ,,Ooo děkuji, pane." usměju se, vystoupím a on následně za mnou dveře zamkne. Dovede mě ke studiu a vejdeme dovnitř. ,,Sorry kluci, už jsem tady." ohlásí. Přičemž kluci hned zpozorní. Co si mě Calin všimne, tak hned za mnou přijde. ,,Ahooj." usměje se a obejme mě. Já mu objetí opětuju. Hm, krásně voní.. Ježiši.. jasný a teď budeš chtít ještě Calina ne? Zapomeň Sofie.. ,,Čaukyy." uchechtnu se. ,,Jsem rád, že tě tu máme." řekne soucitně a odtáhne se. ,,Děkuju, že ses pokusil mě udržet vzhůru," usměju se. "A promiň, za ty moje zmatené kecy." nervózně se uchechtnu. ,,Ale nech toho, žádný kecy." uchechtne se. ,,Jooj, dobře dobře." zasměju se. Cítím, že mě někdo chytl za ruku a přitáhl k sobě. Hned uvidím, že to udělal Péťa. Usměju se. ,,Dáš si něco k pití, sluníčko? Máme tu pivo, něco tvrdšího, možná i frisco by tu mohlo být nějaké-" usekne větu a koukne dozadu na Koja. Ten kývne a Petr vzápětí pokračuje. ,,-nebo džus, voda, kafe a taaak." zasměje se. ,,Frisco prosíím." uchechtnu se.