Změnil mi život

Kapitola 11. - Záchrana a přiznání

Pohled Petra:

   Volá mi Calin. Sice řídím, ale jelikož jsem ho pověřil, ať mi jí udržuje vzhůru, tak se něco určitě pokazilo.. Zvednu mu to. ,,Kámo, už jsi tam?? Nebo jak daleko to máš? Ona zkolabovala.." řekne mi vystresovaně. ,,Cože?? Kdy? Já tam budu do 3 minut.." steče mi slza. Fakt se o ní teď bojím, ale extrémně. ,,Před minutou.. Hned jsem ti šel zavolat.." odpoví vystrašeně. ,,Díky. Zatím čau, pak ti napíšu nebo zavolám." zavěsím to a přidám na rychlosti. Nějací policajti jsou mi teď u prdele. Dojedu k sobě, rádoby zaparkuju a vystřelím z auta, rychle jdu do domu. Nejdřív se jdu podívat do koupelny, rozrazím dveře koupelny a v tu chvíli ji tam uvidím. Na zemi, bledou, z rukou jí teče pořád krev a sama má kolem sebe strašně moc krve.. Nahrnou se mi slzy do očí, rychle se k ni skloním, zastavím krvácení obvazem a snažím se ji probrat. Nic. Zkontroluju tlukot srdce a její dech. Srdce pořád bije, ale slabě a pořád dýchá. Promiň Sofie, nezbývá mi nic jiného, než zavolat záchranku... Vytočím číslo 155. Po chvíli vyzvánění mi to na dispečníku zvednou. ,,Dobrý den, tady Petr Adámek, adresa ********************, moje přítelkyně tady leží podřezaná.. ztratila strašně moc krve, není při vědomí, prosím přijeďte co nejrychleji.. nemůžu o ní přijít." nedokážu zachovat klid, tak jim na tom hovoru brečím. ,,Dýchá? Srdce bije? Zkoušel jste ji probrat? Zastavil jste krvácení?" jsem snad stupidní? ,,Ano vše jsem udělal, probrat jí nedokážu, ale dýchá.. jen srdce bije slabě, málo, prosím pošlete sem prosím záchranku, co nejrychleji.." držím jí v náruči, celý od její krve, mé slzy stékají na ní a mé rozklepané ruce jí hladí po vlasech.. až teď jsem si uvědomil, jak moc mi na ní záleží, i přesto, že jsme se poznali fakt nedávno... Mohl jsem jí vzít s sebou do studia... nenechávat ji tam. bůh ví, co jí vedlo k tomu, tohle udělat.. proč mi nezavolala dřív..? proč jsem jí vůbec nevzal s sebou..? prosím, ať mě slyší teď kdokoliv, ať je Sofie v pořádku... ,,Do 5 minut tam je sanitka. Zavolají vám až tam budou." odpoví mi paní z dispečníku a hovor zavěsí. Čekám na sanitku a mezitím si Sofii přitisknu blíž k sobě. ,,Nemůžeš mi umřít... nemůžeš mi umřít.. nedělej mi tohle, prosím.." stéká mi slza po slze. ,,T-ty.." uslyším. To bylo od Sofie? Nebo se mi to zdálo?? ,,Sofie?" kouknu na ní. ,,Ty.. jsi tady..?" promluví slabě a tiše. Jak se probrala? ,,Ano, jsem tady.. musel jsem ti zavolat záchranku, za chvíli jsou tu.. promiň.." šeptnu jí. ,,Ale.. máma.. se to dozví... všichni.." odpoví. ,,Neměl jsem jinou možnost.." odpovím jí. ,,Nevadí.. já.. já ti musím něco říct.. protože tohle nepřežiju... musíš.. musíš to vědět." slaběji promluví. Jak tohle nepřežije???? To ať mi ani neříká.. přežije.. o to se postarám, i kdyby ta krev měla být ode mě... ,,Já... nezvládla jsem to sama... mám v sobě vysoké množství.... uklouzla jsem... omlouvám se..." řekne ještě slaběji a steče jí slza po tváři. ,,Ne.. ne.." začnou mi slzy stýkat víc. Je to moje vina, neměl jsem jí tu nechat samotnou v tomhle stavu... já sám nemohl být sám tak 2 týdny... u ní to byl jen teprve 3. den.. já jsem tak hloupý.. ,,Miluju tě, Péťo.... nevím, jestli... jestli přežiju.. a nemůžu umřít s pocitem.. že.. že to nevíš.. a.. řekni Sá-" sykne bolestí. ,,Sáře.. že mě to moc mrzí.." dodá. ,,Taky tě miluju.. moc.. tak mi neumírej prosím.. já vím, že je to moje vina.. neměl jsem tě tu nechat.. omlouvám se.. jen neodcházej.. zůstaň tu se mnou.. vydrž vzhůru..." vzlyknu. Po chvíli slyším zvonění mého mobilu. Hovor zvednu a dám ho na reproduktor. ,,Dobrý den, už jsme před barákem, půjdete nám otevřít?" řekne jeden sanitář z telefonu. ,,Dveře jsou odemčené, jsme v koupelně v přízemí.. druhé dveře z chodby napravo. Záhadně se probrala, nechci aby odpadla zase.." odpovím jim. ,,Jasně, jdeme tam." odpoví mi a zavěsí. Slyším kroky blížící se ke koupelně a po chvíli se ve dveřích objeví 2 sanitáři. ,,Co se stalo?" zeptá se mě jeden z nich a jdou k ní. Oni se hned pustí do práce. ,,Podřezala se, nevím vůbec proč.. byl jsem v práci, z ničeho nic mi začala volat, omlouvala se mi, ani nevím za co, řekla mi že je tu spousta krve a že se bojí.. kamarád mi ji přes hovor udržoval při vědomí, ale 3 minuty před mým příjezdem ztratila vědomí, nemohl jsem ji probrat.. a pak se před chvíli zázračně sama od sebe probudila.. říkala mi, že umře a že mi musí říct nějaké věci, že by jinak v klidu neumřela... prosím zachraňte mi ji." odpovím jim ubrečeně a vystresovaně. ,,Pojede s námi, přes noc určitě zůstane v nemocnici.. nějaká transfuze krve bude potřeba. Nevíte její krevní skupinu? Aby jsme ji cestou mohli dát alespoň jednu infuzi, než dorazíme do nemocnice." zeptají se mě. Vím, že mi tohle říkala.. když jsme se bavili o komárech.. sakra.. už to mám. ,,0 pozitivní." odpovím jim. ,,Naštěstí tu máme poslední." položí jí na lehátko a píchnou jí kanylu do předloktí. ,,Pojedete s námi? Jen teda si teda alespoň vezměte něco na sebe, ať nám v nemocnici nechodíte celý od krve. A asi by jste ji rovnou mohl něco zabalit." zeptá se mě ten druhý. ,,Pojedu. Zatím jí naložte do sanitky, já tam hned budu." Odpovím. Oni jí odnesou z koupelny a já jdu do svého pokoje, rychle ze sebe sundám věci, obléknu si tepláky a tričko, co jsem měl nejblíž u sebe. Zabalím ji rychle tašku s nejdůležitějšími věcmi a jdu k záchrance. Pustí mě dovnitř a já si sednu vede ní. První pytlíček transfuze už má zapojený a proudí jí do těla. Získává trochu barvu. Chytnu jí za ruku. Ona se na mě podívá. ,,Fakt tě miluju, Péťo.. a děkuju.. asi jsi mi zachránil život," pousměje se. ,,Klobouk dolů, že si pamatuješ mojí krevní skupinu.. jenom z hloupé konverzace o komárech. Ani Sára si to ještě nezapamatovala.." dodá a pokusí se o uchechtnutí. ,,Budeš za chvilku zase v pořádku.." pousměju se na ní. ,,Miluju tě." dodám a uvidím na jejích rtech mírný úsměv. Její ruku pevněji stisknu a druhou rukou jí hladím po vlasech.

....

   Dovolili mi za příplatek u ní zůstat přes noc. Ona spí, já sedím na židli vedle její postele a držím ji za ruku. Vytvořím skupinu na messengeru s Calinem a se Sárou.

Petr: Takže.. Sofie je v nemocnici.. naštěstí stabilizovaná.. 😓

Calin: Já jsem tak strašně rád, že je v pořádku.. bylo to hodně špatný?🙁

Sára: Co dělá v nemocnici?? Co se stalo?? Proč nic nevím a Calin jo? Petře mluv.😭

Petr: Sáro.. já ani neměl možnost ti to zavolat.. byl jsem v práci, ve studiu, byl jsem tam s Calinem a ještě pár lidma. Dělali jsme na albu, Sofie byla doma.. O pár hodin později mi začala volat.. samozřejmě jsem to zvedl. Brečela, řekla mi že se bojí, že je tam hodně krve a ať přijedu.. já v autě nemůžu volat, tak jsem poprosil Calina, aby mi ji na dálku přes hovor udržoval při vědomí, než tam dojedu.. co jsem dojel, už při vědomí nebyla, což mě Calin ihned informoval. Podřezala se... Co jsem čekal na záchranku, tak se zázračně probudila, říkala mi, že umře, že mi musí něco říct, aby mohla umřít v klidu..

Petr: Bylo.. myslel jsem si, že o ní přijdu.. srdce bilo strašně slabě, byla bledá.. té krve kolik tam bylo.. dlouho jsem neměl o někoho takový strach. Nedokážu si už představit, že už bych ji nikdy neviděl.. nikdy se ji nemohl dotknout.. nikdy neslyšel její hlas a smích.. nikdy neviděl ty její nádherné oči a úsměv.. nikdy s ní už nemohl vést dlouhé rozhovory o ničem.. chyběla by mi jak nikdo jiný.. a nechápu proč, když ji znám takhle krátkou dobu..

Sára: Podřezala? SOFIE? Ona tohle nikdy neudělala... vždycky říkala, že jsou lidi slabý, když tohle udělají.. mě za to jedno období úplně proklínala.. to muselo být z těch drog.... nevím, co jiného, by ji takhle pomotalo hlavu... jsem ráda, že ses o ni postaral a že je v pořádku, i když v nemocnici.. a co ti vůbec říkala..? A Caline, tobě taky děkuju moc.

Calin: Ty vole... to je šílené.. a víš proč to udělala?

Petr: Odpovím vám takhle oběma.. Co se záhadně probrala, řekla mi, že to sama nezvládla, že uklouzla a dala si.. že má v sobě vysoké množství a moc ji to mrzí.. taky mi řekla, že jestli umře, tak ti mám říct, Sáro, že jí to mrzí, že tě opustila.. a mě, že mě miluje.. takže předpokládám, že co si to dala, nějak jí to pomotalo hlavu, začala si vyčítat, že si dala a šla tohle udělat a nečekala, že to udělá tak hluboké a dopadne takhle.. nemusíš děkovat Sáro, záleží mi na ni, je jasný, že jí pomůžu..

Sára: Slib mi, že jí z těch drog dostaneš.. nenechávej ji samotnou, když nebude ready.. ať se tohle neopakuje.. nebo hůř.. děláš toho pro ni hodně.. jsem moc ráda, že tě potkala.

Petr: Slibuju. Toho svinstva už se nikdy nedotkne.. já jsem spíš rád, že jsem potkal ji.. <3

Calin: Držím palce, ať ten boj zvládne.. sám si pamatuju, že s tebou to jednoduché nebylo. Ani jsem tě nemohl pustit samotného na záchod..

...

    Hlavu mám zabořenou do její peřiny na kraji její postele. Vzbudí mě pohlazení po vlasech a pohyb na posteli. Hlavu zvednu z postele a kouknu se na ní. ,,Dobré ráno," usměje se na mě. ,,Ty jsi tu byl přes noc?" dodá. ,,Dobré ráno, šípková růženko," usměju se na ní. ,,Ano, nemohl jsem jít domů s myšlenkou, že jsi tady.. chtěl jsem být s tebou." dodám. ,,Děkuju.. je mi o dost lépe, asi bych mohla i dnes domů.." usměje se. ,,já si ani moc ze včera nepamatuju... jen to, že přijel Lukáš s nějakým množstvím pervitinu, kterej jsem pak sjela.. pak si pamatuju jen, jak jsem ti volala, že se bojím, že je tu hodně krve.. nic víc.. nevím, proč jsem udělala, to co jsem udělala.." šeptne mi. ,,Nad tím ani nepřemýšlej, ano..? jsi v pořádku a to je teď to nejdůležitější.. cestu v záchrance si taky nepamatuješ..?" zeptám se jí.. jen abych věděl, zda ví, že mi vyznala lásku. ,,Matně.." řekne nervózně. ,,Pamatuju si ale, že jsem ti řekla, že tě miluju.." usměje se na mě.