Změnil mi život

Kapitola 10. - Hodně krve

    Brzo ráno mě Petr něžně vzbudí. ,,Dobré ráno, koťátko," pohladí mě po vlasech. Všimnu si, že je nastrojený, jako kdyby měl někam jít. ,,Klidně utíkej zpátky spinkat, jen jsem ti chtěl dát vědět, že musím do studia, pracovat. Tak snídani máš v lednici připravenou, kdyby něco, klidně si dej bonga, nebo v nejhorším mi zavolej, ano? Já budu doma k večeru nějak." dodá a políbí mě na čelo. ,,Dobré ránko," usměju se. ,,Já už spát asi nepůjdu, ale nevím, co tu mám sama dělat.. nechci spadnout do těch myšlenek zase.." sklopím pohled. Tohle je poprvé, co se bojím toho, být sama.. Skoro vůbec se ničeho nebojím a obzvlášť ne samoty.. Co když prostě... ,,Neboj se... Nechám ti tu zapnutý Mac, tak si můžeš něco pustit, nebo třeba tu máme kousek knihovnu, tak by sis třeba mohla půjčit knížku.. zavolat si se Sárou nebo s někým.. To zvládneš, jsi silná. Nechám ti tu klíče druhé kdyby náhodou sis chtěla jít projít, či do té knihovny třeba nebo prostě někam." usměje se. ,,Dobře.. děkuju," usměju se na něj zpátky. Já vůbec nevím, jestli tohle zvládnu. Já totiž vím, jak si můžu něco sehnat, jak nic... ale nesmím, chci přestat.. ale bojím se, že mi přepne a já si to i tak seženu a dám si to... proč jsem to já hloupá, vůbec zkoušela..? Strašná zábava.... ,,Budeš mi tu scházet, ne že ne." pousměju se. On se na mě podívá pohledem, který říká "ale noták" a vtáhne si mě do pevného objetí. ,,Ty mě taky, ale uteče to rychle a večer se uvidíme zase." šeptne do objetí. Chvilku jsme v objetí, pak se odtáhne a koukne na mobil, následně na mě. ,,Už budu muset fakt jít, píšou mi kluci, že na mě čekají před barákem, tak ať sebou hodím. Mám tě moc moc rád, ty to zvládneš, večer se uvidíme a papapaaa" rozloučí se a otočí se, že už půjde. Chytnu ho za ruku. ,,Počkej.." řeknu. Petr se na mě zmateně podívá. Naznačím mu, ať jde blíž ke mně a on tak udělá. Přitáhnu si ho do něžného francouzáku. On mi pár polibků oplatí a já se následně odtáhnu. Jeho oči září. ,,Mám tě moc ráda," pousměju se. Miluju tě.. ,,Bez pusinky to nejde, promiň. Papaaa" usměju se na něj. On se na mě usměje, pohladí po ruce a vyběhne ven za klukama. Po chvíli slyším, jak auto odjíždí. Vstanu z postele a jelikož jsem pořád nahá, tak si vytáhnu ze skříně kalhotky, ponožky, černé tepláky, nějaké tílko a volnou černou mikinu na zapínání. Obléknu se do toho a jdu si do koupelny udělat hygienu. Podívám se na sebe do zrcadla. Taková milá tvářička.. a jaká zrůda to je ve skutečnosti.. vyčistím si zuby, rozčešu vlasy, které sepnu do drdolu. Chvilku koukám do taštičky na moje produkty na skincare. Já na to vůbec nemám náladu... vadit to snad nebude. Taštičku uklidím a jdu do jeho kuchyně. Otevřu ledničku a hledám, co mi to vlastně připravil. Po chvíli objevím talíř překrytý alobalem. To bude asi ono. Vytáhnu to z lednice, kterou následně zavřu. Odkryju alobal. Dva plátky slunečnicového chlebu namazaného asi nějakým žervé a vedle cherry rajčata a plátky okurky. Vypadá to chutně. Udělám si k tomu teplý čaj a sednu si k tomu. Projíždím sociální sítě. Párkrát si kousnu do chlebu, ale z ničeho nic se mi zvedne žaludek natolik, že musím odběhnout na záchod. Sednu si k záchodové míse a vše ze sebe vyzvracím. Tělo chce zvracet dál, ale už nemá co. Žaludek se svírá v křečích a snaží se ze sebe vymáčknout cokoliv. Zhluboka dýchám, abych nějak zklidnila ten pocit na zvracení. Po chvíli si utřu pusu toaletním papírem, spláchnu a opřu se o studené dlaždičky. Co tohle kurva je... Ještě tam tak chvíli sedím, pak vstanu a vrátím se k jídlu. Zkusím do sebe dát alespoň tu zeleninu. Kousnu si do plátku okurky. Žaludek opět kopne. Jo, takže jídlo asi nic.. Uklidím to zpět do lednice a vrátím se do pokoje. Zkusím si jít dát bonga, jestli třeba mi nebude po něm lépe. Naplním si kotel u bongu, vezmu zapalovač, kotel zapálím a tahám do té doby než to dohulím. Sednu si na židli vedle toho a rozdýchávám se. Po asi 10 minutách se rozeběhnu zpátky k záchodu. Žaludek se opět snaží něco vyzvracet, ale nejde to. Hlavou se mi točí myšlenky na pervitin. Úžasná kombinace. 

...

    Je už nějakých 15:00 a já pořád sedím na zemi u záchodu. Svírám se v křečích a slzy mi volně stékají po tváři. Já už nemůžu.. nejsem na tenhle boj dostatečně silná.. chci tohle trápení ukončit. Neprožívat to. Nic už nikdy neprožívat.. bolí to.. celé tělo mě bolí, všechny orgány mě bolí, tepny a žíly bolí, jako kdyby měli prasknout.. nemůžu tohle snášet dál.. nemůžu obtěžovat lidi, aby mi pomohli.. na tohle jsem slabá a nikdo mi už nepomůže. Jediné, co mi pomůže je pervitin.. a nebo smrt.. nic jiného.. Kašlu na to, nechci si brát život, kvůli tomu.. Lukáš mi třeba hodí.. popadnu mobil a zavolám Lukášovi. Po chvíli to zvedne. ,,No? Nejsem v Praze, co potřebuješ?" promluví. ,,Jsi v Brně?" zeptám se ho. ,,No.. přímo v Brně ne, ale zrovna jsem kousek. Proč?" zeptá se mě zmateně. ,,Myslíš, že by jsi mi mohl dovést něco do nosu? Za free pokud možno.." šeptnu. ,,Ježiš.. jo, mám tu něco.. dobře a kde jsi?" já mu nadiktuju adresu. ,,Okay, tak za 20 minut jsem tam." odpoví a zavěsí hovor. Čekám, než uslyším zvonek. Když už ho uslyším, dojdu ke dveřím, dáme tam spolu cigaretu, rychle pokecáme, hodí mi pytlíček s asi 0,2g. Poděkuju mu, rozloučíme se, on nasedne do auta, odjede a já zalezu do baráku. Jdu do pokoje, sednu si ke stolku s bongem. Z pytlíčku vysypu množství na jednu střední a zbytek tam nechám. Narýsuju si ji a šňupnu jí. Po chvíli to začnu cítit. Ten náběh. Cítím se konečně zase dobře, euforicky.. zapnu si písničky a tancuju na ně. Petr na mě bude naštvaný.. proč jsem si to dala? Vždyť já chtěla přestat.. tak strašně si tohle vyčítám.. nevydržela jsem to.. proč jsem prostě tu bolest nevydržela radši? Tohle bolí víc.. to, že vím, že jsem ho zklamala.. utápím se ve svých myšlenkách víc a víc. Mé svědomí převezme kontrolu nade mnou. Jdu do koupelny, kde v rozpoložení všech těch emocí mě donutí sáhnout po žiletce, co tam byla na umyvadle položená. Sednu si s ní na zem, do jedné ruky ji chytnu a začnu na druhé dělat několik jizev. V průběhu řezání se zase vzpamatuju a dojde mi, co jsem to udělala. Poprvé. Nevím, co mám dělat. Rozklepaně si vytáhnu mobil z kapsy, najdu Petrův kontakt a zavolám mu. Zvedne to. ,,J-já se strašně moc omlouvám... je tu hodně krve.. já se bojím, Péťo.." špitnu ubrečeně. ,,Krev? Jaká krev? Kde jsi?" vystresovaně se mě ptá. ,,Doma.. Mo-moje krev.. nevím co se stalo, já se strašně  bojím.. prosím přijeď..." rozbrečím se ještě víc. ,,Už jedu, už jedu, neboj" vystresovaně zavěsí telefon. Po chvíli mi začne někdo volat, vidím tak rozmazaně, že nevím kdo to je.. hovor zvednu. ,,Ano...?" řeknu oslabeně. ,,Sofie?" uslyším povědomý hlas. Calin. ,,No..?" odpovím stejně, jako předtím. ,,Petr je na cestě, já tě chci je udržet při vědomí, ano?" zeptá se. ,,Jo... dobře..." šeptnu tiše, jelikož na víc nemám sílu už.. Slyším, že chce něco říct, ale skočím mu do toho. ,,Té krve je strašně moc.. moc... já umřu, že?" odpovím slabě. ,,Ne, neumřeš. Budeš žít." odpoví trochu vystresovaně. ,,Chce se mi spát.. kde je Petr? Musím se mu omluvit.... omluvit se, že jsem ho zklamala.. že jsem to pokazila.. že jsem další, co mu ublížila... kde je Petr..? musím.. mu.. to.. ří-.." ztratím vědomí.