Selekce aneb Jízda ještě nekončí

Noční můra

Stála jsem někde ve tmě a na ramena mi padali vločky. Začala mi být zima. Rozhlížím se ale nic nevidím. Najednou se objevila postava. Stuhla jsem. Byla to Anja.

,,Ty!" vykřikla jsem. ,,Ano já slečinko."
,,Zabila si vlastního bratra!"
Usmála se. Jak se může usmívat 
,,Omyl já ho nezabila to ty." řekla to tak klidně. ,,To ty si ho donutila, přemluvila aby vám  pomohl. Kdyby se to neudělala žil by. Měla bych bratra! Vždyť ty ho chceš spátky taky! A sama si mo ho vzal." měla pravdu. Kdybych ho tehdy..... zajíknu se.

,,Zaviníš ještě mnoho bolesti." a najednou jsem stáli u Havraních  skal. Na zemi ležel Welst s rudou skvrnou v hrudníku. Do očí se mi nahrnou slzy. Tvář muže se změnila a já náhle hleděla na Erika. Oba za mě položili život. Po távřích mi stečou horké slzy. A pak... jsem se dívala na matku, náhle na tátu. Když se objevil bratr, padla jsem do sněhu. Samova tvář tam dlouho nevydržela a proměnila se na Em. V tu chvíli jsem se zvědavě rozplakal. ,,Em. Sestřičko." šeptám stále dokola. Chci jí chytnou za ruku, ale ona se rozplyne.

Zase byla tma. Nelíbilo se mi  to.

Tma pomalu mizela a já jsem rozeznala že stojím v Armanově pokoji. ,,Belatris, pomoz." vytřeštila jsem oči. Lukas klečel u Armana, který ležel na zemi, a tiskl mu ránu na břiše. ,,Belatris musíš mu pomoci!" ,,Já nevím jak." ,,Miluješ ho vůbec?" ,,Já..."

A sen se rozplynul.

..........

Prudce jsem se posadila. Klapala jsem se. Co to bylo za sen! Po tváři mi stékali slzy.

,,Klid. Jsem tady stebou byla to jen noční můra. Už seš v bezpečí." překvapeně sebou trhnu. Vedle mě na posteli v mé komntě seděla Mira.
,,Miro?" ,,Ano jsem to já. Křičela si ze spánku." přikývnu. ,,Nechceš mi říct co se ti zdálo? Uleví se ti." zavrrím hlavou. ,,Když vypukl požár u nás doma, a my se kvůli to mu museli přestěhovat do páté kasty, zdávali se mi nočními  můry ale tohle.... Tohle bylo něco jiného." podívám se na ní. V očích měla ustaranost a laskavost.
,,Sny jsou naše podvědomí. Často vzpomínky smíchané dohromady. Bylo mi čtyři, jsem prostřední dcera z pěti dětí. Rodiče na mě neměli moc času a tak si ani jendou nevšimli že jsem se jako náměsičná dostala do lesa." odmlčela se. Zahleděla se někam před sebe, jako by se jí to znovu odehrávalo před očima. ,,Tehdy mě tam napadli rebelové." odhrnula si, vždy rozpuštěné vlasy a tak odhalila jizvu na krku. ,,Probudila jsem se v nemocnici. Dva roky se mi zdáli až moc živé sny, noční můry. V deseti jsem se dostala do paláce, vypomáhat v kuchyni u své tety. Co jsem tady už se mi nic takového nezdálo." dokončí své vyprávění.

Zvednu se z postele, až na zem spadne přikrývka. Vezmu si župan a podívám se na Miru. ,,Díky že si mi to řekla. Jsi skvělá kamarádka ale teď si běž lehnout. Chci být chvíli sama."
,,Vážně? Mě to neoptěžuje." ,,Vážně. Jen kolik je hodin?" ,,Dvě ráno."
,,Dobře, můžeš jít. " ,,Jak si přeješ." zamumlala a odešla.

Nastalo ticho. Jediný zdroj světla v pokoji byla svíčka, na mém stole, a hvězdy. Vyšla jsem na balkón. Byla zima. Celá země byla pokrytá přikrývkou sněhu jako v mém snu. Ne, v mé noční můře. Zachvěju se a přitáhnu si více župan k tělu. Stále dokola jsem si jí přehrávala v hlavě, hledala něco ani nevím co a pak snažila se zapomenout. Ani jedno nevyšlo. Opřu se o zábradlí a nasaju čerství ledoví vzduch. Zakloním hlavu a naskytne se mi pohled na noční oblohu pokrytou hvězdami. Rozeznávala jsem různé obrazce jako byl velký a malí vůz, labuď nebo třeba drak. Usměju se. Když jsem byla malá běhavala jsem s Em a Samem k hvězdářům. Vždycky jsme se mohli podívat dalekohledem a najít souhvězdí.

Ať jsme kde jsme vždy se díváme na stejnou noční oblohu.

Na tváři mi spadnou vločky, mířící se se slzami. Jak to bude ještě dlouhé? Co Anja? A kde je teď Corin? Postarala se o Welsta? Mám vůbec sílu tu ještě být a vydržet to? Snáším ránu z ránu a ten co by mi je měl léčit chodí na schůzky s někým jiným. Stisknu víčka k sobě.

Mohla jsem tam stát deset minut nebo taky půl hodiny. Když jsem se však vracela do komnaty byla jsem zmrzlá na kost. Nešla jsem však do postele.  Sedla jsem si za klavír a začala hrát klidnou melodii. Potichu, aby nikoho nerušila, přesto hlasitou, abych se do ní ponořila. Střídala jsem klávesi a prsty mi běhali po klávesach. Skončila jsem hlubokým tónem. Ostře se nadechnu a pak pomalu vydechnu. Natáhnu ruce a zavřu klavír. Ani nyní jsem si však nešla lehnout. Zalezla jsem si za psací stůl. Vytáhla psací potřeby a dopisní soupravu. Pak jsem začala psát dopisy.

Ahoj Em,
Už je to nějaká doba co jsem s tebou mluvila. Stýská se mi po tobě a je mi líto že už se nevídáme, každý den. Dens se mi zdála noční můra, normálně bych za tebou přišla ale ty tady nejsi...
Ale zároveň ti moc přeju tvůj vztah s Christianem a zároveň závidím. Nevím jak dlouho to tady ještě vydržím.
           S láskou tvé dvojče Belatris.

Přeložím  papír a vložíme ho do obálky. Pak vezmu druhý a začnu ho psát i když vím že ke svému majiteli nikdy nedorazí.

Same,
Víš, už je to něco okolo deseti let co jsem tě viděla na posledy. Nechal si nás na pospas všemu a odešel. Nikdy ti to neodpustím ale zároveň mi hrozně chybýš. Mám na tebe tolik otázek.
Proč si odeš? Proč ses neozval? Co pak jsme pro tebe nebyli důležití?
A co to jak si mě učil sebeobranu? Nebo jak jsme chodili i s Em do hvězdárny?
Vím že se to k tobě nikdy nedostane ale hrozně ráda bych tě viděla položila všechny otázky a jednu ti vrazila....
                        Tvá sestra Belatris Sue

Přeložím psací potřeby a promiň si spánku. Víčka už se mi pomalu zavírali. Vstala jsem. Dopis pro bratra složila a dala do obálky. Oba dopis jsem pak schovala do nočního stolku. Zalezlu  si do postele.

,,Lady, ke mě." Lady ležící na zemi zvedla hlavu. A pohlédla na mě. ,,No jen pojď." poklepu  na postel. Okamžitě se zvedne a rozběhne se k posteli, na kterou následně vyskočí a stočí se do klubíčka. Podrbu jí za ouškem a pak už se nechám obklopit neklidným spánkem.

Čus,
První kapitola.