wild eyes [taekook]

19.

,,Kurva," zašeptal jsem, když už jsem po několikáté zvoral kroky. Šlapal jsem Jungkookovi na nohy, pletl jsem se mu do cesty - jednoduše se mi nedařilo. ,,Promiň," zamumlal jsem se sklopenou hlavou, abych se na Jungkooka nemusel koukat. Věděl jsem, že by mi nic neudělal, ale po dnešku bych se nedivil, kdyby si na mě vybil svou zlost. ,,Nedělám to naschvál, opravdu se omlouvám," omluvil jsem se znovu a tentokrát jsem se na něj podíval pro zvýšení důvěryhodnosti.

Když jsem pohledem našel jeho, překvapila mě starost v jeho očích. Výraz měl sice tvrdý, ale po chvíli co jsem si s ním vyměňoval pohled se mu na rtech objevil malý úsměv. ,,Nevěřím vlastním uším," zasmál se, ,,Kim Taehyung se mi právě omluvil," naklonil hlavu na stranu a začal zkoumat moji tvář. ,,Dvakrát," dodal s narůstajícím úsměvem.

,,A naposledy," zavrčel jsem, zatímco lítost z mého výkonu zmizela po jeho slovech. Lítost a špatný pocit možná zmizel, ale zklamání zůstalo.

,,Jde vidět, že dneska nejsi ve své kůži," zamumlal Jungkook, prošel kolem mě k rádiu, které vypl a opřel se zády o zrcadlo, propalujíc mě zkoumavým pohledem. ,,Děje se něco?" přimhouřil oči a založil si ruce na hrudi. Naklonil jsem hlavu na stranu, tázajíc se sám sebe jestli se ptá vážně nebo bude následovat nějaká poznámka, že bych se měl více snažit. ,,Tahyungu, na něco jsem se zeptal," promluvil znovu, když jsem já neodpovídal na jeho otázku.

Jemně jsem zatřepal hlavou a přešel jsem ke svým věcem na zemi. ,,Co by se mělo dít?" broukl jsem, mezitím co jsem se svezl podél zrcadla k zemi. 

Jungkook nespokojeně, až skoro otráveně zamručel a zamračil se. ,,Vidím na tobě že nejsi v pohodě, takže mluv," povzdechl si a nespustil ze mě ani jednou oči, zatímco já jsem už několikrát uhnul pohledem, jen abych se na něj nemusel koukat.

Cítil jsem se, jako by věděl nad čím přemýšlím. Jako by z mého pohledu vyčetl všechno co chtěl vědět, bez toho aniž bych mu odpověděl. ,,To je jedn-"

,,Mluv, Taehyungu," přerušil mě než jsem stihl doříct větu a donutil mě tak sevřít rty pevně k sobě.

Mlčky jsem se na něj koukal, odmítajíc se na něj podívat, dokud jsem s hlasitým povzdechem opřel hlavu o zrcadlo a zavřel jsem oči. ,,Cvičíme skoro dva týdny vkuse, Jungkooku, jsem jen unavený," nelhal jsem, ale úplnou pravdu jsem neříkal. Byl jsem unavený, ale dnešek byl.. náročnější než kterýkoliv jiný. Nedařilo se mi nejen v tanci, ale celkově v dnešním dnu.

,,Mhm," zamručel Jungkook nevěrohodně. ,,Jen unavený," zopakoval s uchechtnutím. ,,Nejsi dobrý lhář," zamumlal, a i když jsem se na něj nekoukal, věděl jsem že se usmívá tím jeho úsměvem. Úsměvem, u kterého jsem se občas sám zachytil, jak padám do kolen.

,,Nelžu."

Jungkook se zasmál a já se na něj musel podívat. ,,Proč mi prostě neřekneš co se děje? Třeba bych ti pomohl," jemně se na mě pousmál a uvolnil se. Ani jsem si nevšiml, jak napjatý doteď byl.

Bylo od něj hezké, že se stará, ale nebylo tu nic, s čím by mi měl pomoct. S čím by mi kdokoli mohl pomoct. ,,Co chceš slyšet," povzdechl jsem si po chvíli ticha. Nemělo cenu se s ním hádat, ve finále by stejně dostal to co chce.

,,Všechno," řekl jednoduše se zaujatým pohledem.

Ještě jednou, dramaticky, jsem si povzdechl a znovu jsem uhnul pohledem pryč, jinak bych nebyl pod nátlakem jeho pohledu schopen cokoli říct. Pořád mě občas znervózňoval. ,,Tenhle den je hrozný, nevím co se děje, ale jsem ze všeho unavený, nic mi nejde, nedokážu se soustředit a prostě všechno na co sáhnu spackám," normálně bych tohle Jungkookovi asi určitě neříkal, ale najednou jsem něm našel komfort, který jsem po dlouhém dni potřeboval. ,,Ráno jsem zaspal, nestihl jsem tak první hodinu, díky tomu jak jsem spěchal jsem zbořil polovinu pokoje a zapomněl si tak i polovinu věcí, při spěchu do třídy jsem posrážel většinu školy a vysloužil jsem si tak víc nadávek než jsem dostal za celý svůj život, zvoral jsem důležitý test, který záležel nad tím jaká bude moje finální známka, podařilo se mi při hodině chemie zničit si svůj oblíbený svetr, s tím že jsem potom byl cítit jako naše chemikářka po zbytek dne, a aby toho nebylo málo tak se Jiminovi podařilo na mě vyklopit jeho oběd a k tomu teď tady musím sedět s tebou," vychrlil jsem ze sebe, dřív než jsem si to stihl rozmyslet, ale místo litování jsem jen cítil úlevu.