wild eyes [taekook]

17.

,,Včera jsme se jasně domluvili že přijdeš dříve, tak proč jsi to zase nemohl dodržet?" zavrčel nespokojeně Jungkook, mezitím co za námi zavřel postarší dveře studia. Pouze jsem protočil očima a tašku v mé dlani jsem sevřel pevněji, přičemž jsem se k němu otočil s otráveným výrazem.

Po dlouhé tiché cestě jsem čekal, že už to nevytáhne, ale asi jsem se v něm spletl. To by přece nebyl on, aby mi každý den něco nevyčetl, i když je to naprostá maličkost. ,,Zdržela mě Rose, nemohl jsem jí odmítnout," otráveně jsem zamrmlal a prohlédl jsem si jeho zachmuřený výraz.

,,Je sice krásný, že jsi gentleman, ale když už jsi mi to slíbil, mohl jsi to i dodržet," zamračil se, založil si ruce na hrudi a propálil mě pohledem, kterým se na mě koukal vždy, když semnou mluvil.

,,Pokud si pamatuju, tak jsem ti nic neslíbil a těch pár minut ti taky nijak neublížilo," zvedl jsem jedno obočí, čímž jsem se tak nějak snažil ukázat, že odmítám v této konverzaci pokračovat. ,,Přestaň to tolik řešit Jungkooku," vyhrkl jsem dřív než on stačil vydat jedinou hlásku. ,,Nech mě se převléct a jdeme trénovat, tímhle se teď tak maximálně zdržujeme," vzdechl jsem, přičemž jsem oplácel Jungkookovi jeho ostrý pohled, i když jsem se se vší chutí chtěl odtrhnout.

,,Dobře," povzdechl si po chvíle ticha Jungkook, a mně se ulevilo, jelikož opravdu nevypadal na to, že by to chtěl jen tak vzdát. ,,Převleč se a začneme," s tichým zamumláním kolem mě prošel ke svému typickému místu a tím mě zarazil.

,,Uhm.." tiše jsem vzdechl, čímž jsem upoutal jeho pozornost. Přes zrcadlo se na mě zamračil a hodil po mně takový pohled, který bych u něj potom jak hezky se ke mně za posledních pár dní choval opravdu nečekal.

,,Co se ti zase nelíbí," zamručel a ve mně při jeho slovech lehce zamrazilo. Zase? Zklamalo mě, jestli mě vidí takto. Jako nespokojeného, problémového a rozmazleného fracka.

Zatřepal jsem hlavou, abych zahnal malé zklamaní z nás obou a očima jsem začal kmitat po místnosti pod tlakem Jungkookova pohledu. ,,Mohl bys třeba.. odejít? Chtěl bych soukromí," zamumlal jsem tiše.

Jungkook se zasmál, přičemž se otočil čelem ke mně a prohlédl si mě dalším soudícím pohledem. ,,Soukromí? Na co prosím tě, a navíc zrovna přede mnou nemáš co skrývat, Taehyungu," uchechtl se a projel si mé tělo pohledem. ,,A taky nejsem na tebe a na to co skrýváš zvědavý," utrousil si pod nosem, ale jiskřičky v jeho očích opět řekly něco jiného.

Pevně jsem sevřel čelist k sobě, abych si i já neutrousil nějakou nevhodnou poznámku, čímž bych mezi námi způsobil další spor a radši jsem mu pouze opětoval pevný pohled, kterým jsem snad říkal vše co jsem nahlas nevyslovil. ,,Jungkooku prosím, dej mi tři minuty soukromí," prosebně jsem se na něj podíval, ale v něj se nic nehnulo.

,,A to mám jít jako ven? Nebo jak si to jako představuješ?" lehce ironicky se na mě pousmál a založil si ruce na hrudi. ,,Nebo si třeba zakryju oči a budu počítat do sto osmdesáti, hlavně aby byl pán spokojený," teď už se ani ironii nesnažil skrýt.

,,Nechci po tobě snad tolik, ne?" rozhlédl jsem se po místnosti, po jakémkoli možném řešení, aby nemusel on ani já ven, jen kvůli dvěma minutám samoty. Oči se mi zastavily těsně vedle Jungkooka a vzplály ve mně jiskřičky naděje.

Stále tu byly ty tajemné dveře. ,,A co třeba tamta místnost?" s viditelnou radostí jsem na ně poukázal a na Jungkooka se s nadějí podíval, zatímco on začal kmitat pohledem mezi mnou a dveřmi.

,,Uh, není jednodušší se převléct prostě tu?" poškrábal se na zátylku, přičemž jsem pohled přesunul na jeho potetovanou ruku, která při pohybu vypadala svalnatěji než normálně. A to už při normální pozici jsem přemýšlel jak to udělal, že má tak vypracované tělo v tak mladém věku.