Stíny hranic

Kapitola 24.-Srdce kolibříka

Anna

Zamžourala jsem do tmy. Až příliš pozdě mi došlo, že mě z nebezpečné blízkosti bedlivě pozorují dvě zelené oči. Poplašeně jsem ucukla. Od útěku mě dělila jen ta zeď za mými zády. Pobaveně se usmál.

„Erik tě chce vidět."

Prudce jsem otevřela oči. Otočila jsem se k místu, kde ještě před chvílí stál démon. Pokoj byl ale dočista prázdný. Plna nejistoty jsem vylezla z postele a šla se podívat k oknu. Západka stále zajištěná. Nikdo se sem nemohl dostat.

Doufala jsem, že mi toto zjištění přinese aspoň trochu úlevy. Tlukot mého srdce se ale ne a ne uklidnit. Zaletěla jsem pohledem k lůžku. Jen při samotné představě, že by ten sen mohl pokračovat, jak se mi občas stávalo, mě polil mráz.

Rozhlédla jsem se po prázdném pokoji. Musela jsem pryč.

Jak se dalo očekávat, temné chodby domu na mě neměly zrovna uklidňující dopad. Na návrat bylo ale už moc pozdě. Až příliš jsem se vzdálila od pokoje, a otáčet jsem se nehodlala ve strachu, že se potvrdí mé paranoidní obavy o tom, že je mi někdo v patách.

Byla jsem natolik ponořená do svých stihomanských představ, že jsem se málem srazila s Alwou, která se náhle vynořila zpoza rohu. Ustoupila jsem několik kroků nazpět, jako bych se spálila.

„Omlouvám se, neviděla jsem vás." Bůhví, proč jsem jí náhle začala vykat. Možná za to mohli ty její šedivé oči, doslova propalující díru do mé tváře nebo fakt, že v mé blízkosti nebyl nikdo, na koho by obrátila svou pozornost, a já se mohla vypařit.

„Co tu děláš?" zasyčela.

„Nemohla jsem spát. V poslední době mě pronásledují strašné noční můry." Doufala jsem, že mě pošle zpátky. Pryč z jejího pohledu. Takové potěšení mi ale nehodlala dopřát.

„Máš na rukou krev dvou čarodějek, Kat leží na smrtelné posteli a ty máš tu drzost mi do očí lhát." procedila skrze zuby.

„Já ale nikoho..." Zalapala jsem po dechu, když mi došlo, co těmi slovy myslela.

„Vy myslíte, že s nimi spolupracuju?" zašeptala jsem nevěřícně. Jedna byla si to myslet. Říkat si, že jsem v pasti a druhá to slyšet nahlas. Povýšeně se usmála a udělala krok ke mně.

„Vše to začalo, když jsi k nám přišla. Kdo to kdy slyšel, aby čarodějka prošla portálem skrze pečeť?" Začala mě obcházet, jako lvice svou oběť. Za celou dobu ode mě ani jedinkrát neodtrhla pohled, jako bych se měla při sebemenším zaváhání vypařit.

„Vždyť mě chtěl zabít," ohradila jsem se chabým argumentem na mou obranu. Zasmála se.

„A jak může kdokoliv vědět, že tě tehdy skutečně napadl? Že jste se jen nesešli, aby jste probrali své plány." Měla pravdu. Vše ukazovalo na mě. Byla jen otázka času, než to dojde i ostatním. A pak se ta proslulá Společnost stane mnohem bližší než je tomu teď.

„Proč by se mnou vůbec chtěli spolupracovat? Jsem nikdo!"

„To říkáš ty. Nezapomínej, že ty bestie nezabili nejen naši Královnu, ale i tisíce z nás. Děti, které se nemohly nijak bránit. Jak se dá věřit někomu, kdo připraví svůj vlastní druh o to nejdůležitější, co mají?" Zhluboka jsem se nadechla.