Stíny hranic

Kapitola 22.-Sestřenka

Anna

Už jsem zapomněla, jaké to je cestovat portály. A co teprve, když před někým utíkáte. Zatmělo se mi před očima, když jsem opět ucítila půdu pod nohama a nejspíš bych jí cítila i někde jinde, kdyby mi Thea stále nezarývala nehty do vypůjčené bundy. Vzpomínám si, že při posledním přenosu jsem měla docela velký problém pak opět rozhýbat své tělo. Ať to bylo kvůli čemukoliv, nic takového mě teď nečekalo.

Rozhlédla jsem se. Netušila jsem, kde jsme, takže můj jediný orientační bod bylo to, že v téhle části země už nejspíš zima pomalu ustupuje. Při pohledu na námrazu místo závějí sněhu, které jsem posledních několik měsíců potkávala, mě i přes mráz zalil hřejivý pocit. Jsme pryč. Utekli jsme.

Zachytila jsem něčí pohled. Nebyli jsme sami. O kousek dál postávala Alwa s Hel.

„Co se stalo?" dožadovala se odpovědi Alwa a udělala několik kroků směrem k nám. Jako by si Thea až teď uvědomila, že stále zatíná své prsty do mých zad a skoro až zahanbeně ode mě odstoupila.

„Jen menší potíže. Kde jsou ostatní?" obrátila ihned dotaz Thea, i když všichni očekávali odpověď na docela jinou otázku. Co se stalo s Linneou?

„Olivia s dětmi šla napřed. Pochybuju, že s námi někdy v nejbližší době promluví." Thea vědoucně přikývla. Došlo na její slova. Jako vždycky.

„A Eirny a Kat?" Alwa zamrkala očima a promnula si dlaně.

„Asi bude jednodušší, když to uvidíš na vlastní oči. Sama tomu moc nerozumím."

Cesta k domu netrvala dlouho. Portál neobklopovala taková neprostupná houština, jako tomu bylo u nás, tudíž nám nedělalo takový problém najít hlavní cestu, která vedla k vytouženému cíli. Thea s Alwou šly před námi a o něčem se bavily. I přes vzdálenost mezi námi jsem nebyla schopna jim rozumět. Nemohla jsem si nevšimnout změny chování u They. Nemusela jsem být detektiv, aby mi došlo, co způsobilo ten náhlý chlad k mé osobě.

Ten démon mi vlezl do hlavy a nějak mě přiměl, abych ho k nám dovedla. Sama netuším, jak jsem to udělala. Prostě se to stalo. Nedělala jsem si marné naděje, že bych něco takového dokázala Thee namluvit. Jestli jsem si za tu dobu v jejím domě dokázala v ní vybudovat nějakou důvěru, tak teď byla pryč. Možná bych si připadala o trochu méně vinna, kdyby mi ten jeho hlas nebyl tolik povědomý.

„Mám strach o Kat," špitla vedle mě Hel. Bylo to její první navázání kontaktu se mnou od toho incidentu dneska ráno.

„To já taky."

„Byla jsi s ní, když se to stalo ne?" A je to tady. Nevím, jak to dokázala, ale každé naše rozhovory končily tím, že jsem vlastně nakonec za všechno mohla já. Vzpomněla jsem si, kolikrát za tu dobu se jeho ruce ke mně přiblížily, a ucítila jsem nemístnou úlevu. Úlevu z toho, že to schytala ona a ne já.

Ten dům byl obrovský. Dobře, možná ne obrovský, ale rozhodně větší než Thein dům. Velikostí se podobal nějaké menší škole. Na rozdíl od našeho předchozího domova oplýval takovou vznešenou zašlostí s těmi kamennými kvádry, ze kterých byl postaven a břečťanem, který obrůstal většinu jeho zdí.

Vystoupali jsme po schodech a Thea zabouchala na dveře pečlivě vyleštěným klepadlem se vzorem ještěrky. Museli jsme sklonit hlavu, abychom viděli, kdo nám otevřel. Před námi stála asi desetiletá holčička s dlouhými černými vlasy, svázanými tmavě modrou stužkou. Z jejího pohledu mi přeběhl mráz po zádech.