Stíny hranic

Kapitola 2.- Havran a krematoria

Chvíli jsem na ní nepřítomně hleděla, než mi došel význam jejích slov. Zaslechla jsem zalapání po dechu z místa, kde seděla Hel.

„Cože?" vydala jsem ze sebe konečně nějakou reakci. Na doktorce bylo vidět, že to není poprvé, co to někomu oznamovala. I přesto za tou maskou byl soucit věnovaný mně. Ale oni přece nemůžou být mrtví. Jistě si je jen spletli s někým jiným. Pokud byla ta havárie opravdu taková, jak se o ní stále mluví, muselo tam být mnohem více mrtvých. Jak můžou vědět, že mí rodiče teď nejsou v nějaké jiné nemocnici? Zranění ale v pořádku.

„Je mi to moc líto slečno Svobodová."

„Ale...oni nemůžou být mrtví. Chci říct...já jsem naživu, a bylo tam tolik zraněných a takový chaos...jak můžete vědět, že to jsou oni, kteří jsou mrtví." Hlas se mi při každém slovu zadrhával v hrdle a já musela často dělat pomlky. Byla jsem takhle blízko k naprostému zhroucení, a ještě blíž k převezení na psychiatrii.

„O to právě jde. Jejich těla jsou v márnici. Potřebujeme aby, jste je identifikovala." Zbledla jsem snad ještě víc. Ne kvůli tomu, že bych snad potvrdila doktorčina slova, ale při pocitu té chladné budovy s šuplíky, z nichž každý obsahuje tělo, mi bylo mdlo.

„Omluvte mě." Stihla jsem ještě říct, vyskočila z postele, a zmizela ve dveřích spojených s pokojem do malé koupelny. Zabouchla jsem za sebou, padla na kolena, a právě včas ocenila, že je záchod tak blízko. Když bylo po všem, ještě nějakou dobu jsem zůstala skloněná, ruce ve vlasech aby se nezašpinily, oči pevně zavřené. Nevím, jak dlouho mi trvalo, než mi došlo, že na mě někdo klepe.

„Jste v pořádku?" zazněl z venku hlas doktorky. Přikývla jsem a vzápětí mi došlo, že mě nevidí.

„Nic mi není."

„Přijdu za vámi později." řekla ještě na rozloučenou a zmizela. Zvedla jsem se, a znechuceně se podívala do zrcadla. Začala jsem si zběsile vyplachovat pusu. Kartáček jsem tu neměla, takže tohle muselo stačit. Zoufale jsem si prohrábla vlasy, a podívala se na ten přízrak, co se na mě díval ze zrcadla.

„Anno?" ozval se zpoza dveří Helin hlas. Neodpověděla jsem.

„Je mi moc líto co jsem řekla, kdybych věděla...prosím otevři." Neměla jsem sebemenší chuť otevřít. Nejradši bych navždy zůstala v této malé místnosti, jestli se tomu tak dalo říkat. Bílé kachličky, jednoduchý sprchový kout s igelitovým závěsem, záchod, se kterým jsem měla už tu čest a umyvadlo. Vše bylo naskládáno tak těsně u sebe, že stačilo udělat krok, a přemístil jste se od jedné věci k té druhé, aniž by, jste se od té první nějak vzdálil.

„Tak jdu dovnitř sama." V hlavě se mi přehrálo, jak její prsty obemkly kliku. Právě včas jsem vyslala směrem k zámku část svého vědomí. Zaplavil mě pocit bezpečí, když se západka se cvaknutím otočila, a znemožnila tak Hel aby vešla dovnitř. Opřela jsem se dlaněmi o umyvadlo, a sledovala svůj odraz.

„Ale no tak Anno otevři. Tohle ti nijak nepomůže. Nemůžeš tam být zavřená navždy. Dřív nebo později budeš muset stejně vylézt." přesvědčovala mě dál, a já věděla, že má pravdu.

„Nech jí být. Až bude chtít, tak vyleze." zaslechla jsem tichý Moničin hlas. Dál už jsem neslyšela, co jí na to Hel odpověděla, jen to, že její hlas nabral na takové intenzitě, že se mi v hlavě proměnil v jeden velký řev. Chytila jsem se pevně za hlavu. Jakoby ten hlas nebyl jeden, ale bylo jich tisíc. Slyšela jsem svištění pneumatik, matčin řev, vzdálené křičení lidí, troubení aut...Tolik rozdílných zvuků na jednu mysl.

„Zmlkni!" zakřičela jsem. Spolu s mým hlasem zaznělo protestující rupnutí a já věděla, že jsem selhala. Nora by na mě nebyla pyšná. Ale konečně bylo ticho. Pomalu jsme zvedla hlavu k zrcadlu. Bylo prasklé, ale ne tak, jako kdyby do něj někdo udeřil. Bylo rozetnuté napříč čistým řezem, jako kdyby puklo sama. Do jisté míry vlastně ano. Žádné drobné, pavučinkové praskliny, jen čistá práce. Aspoň něco se změnilo. Z plochy zrcadla na mě zíral ten samý duch, jen jeho tvář byla tentokrát v polovině podivně zešikmená. Udělala jsem krok dozadu a opřela se o kachličky.