Stíny hranic

Kapitola 12.-Kdo jsi?

Zrzka se překvapeně otočila k Hel.

„Vy se znáte?“ Hel s úsměvem přikývla, aniž by ode mě odtrhla pohled. Ušklíbla se.

„Rozbila zrcadlo.“ Nadzvedla jsem obočí. Osud má opravdu zvrácený smysl pro humor. Setkání s touhle čtenářkou historických romancí bylo pro mě najednou tak vzdálené, i když se stalo téměř před třemi měsíci. Ariel, jak jsem si jí v mysli označila, sesunula nohy z pohovky, a vyslala ke mně pobízivý pohled. Nejistým krokem jsem prošla po vzorovaném koberci, cítící na sobě jejich pichlavé pohledy. Konečně jsem si sedla. Ariel se zasmála mému výrazu. Až teď jsem si všimla smrště světlých pih na jejím nose. Mohlo, jí být asi šestnáct.

„Já jsem Kat. Tohle je Sara,“ pokynula k mlčenlivé brunetě, která mi na pozdrav mírně pokynula. „A Hel už znáš.“ Lehce jsem pozvedla koutky.

„Kdy jsi dorazila?“ zeptala se dychtivě Kat. Rozhodně byla z nás všech nejmladší. Se Sarou asi moc řeč nebyla, ale Hel jsem si pamatovala hodně upovídanou. Teď ale stála u klavíru, který nebyl vůbec černý, ale temně načervenalý, a sledovala mě pobaveným pohledem.

„Někdy odpoledne…myslím.“ dostala jsem ze sebe. „Jak dlouho tu jste?“ Kat si poposedla.

„Sara dorazila v polovině října, já na jeho konci. Hel se k nám přidala na začátku listopadu.“ Při zmínce o Hel se blondýna otočila směrem k oknu.

„A za celou dobu sem nikdo nepřišel?“ Kat zavrtěla hlavou. Opatrně ke mně zvedla svůj modrý pohled. Nadšení v jejích očích bylo najednou pryč. Vystřídaly ho obavy. Poprvé mě napadlo, čím si musely projít ony.

„Jak to u nás vypadá?“ zeptala se tiše. Nemohla jsem si nevšimnout, že i Sara a Hel, které dělaly, že náš rozhovor neposlouchají, napjatě čekají na odpověď. Nadechla jsem se.

„Ne moc dobře.“ Bylo by k ničemu jim lhát. Stejně by mi neuvěřily. Z toho mučivého ticha nás nakonec zachránila slečna Carlssonová. Překvapeně na mě zamrkala.

„Anno. Všude jsem tě hledala.“ Na tváři se jí rozlil spokojený úsměv při pohledu na mě ve středu ostatních dívek. Nejspíš si myslela, že jsme se spřátelily. Já si tím ještě tak jistá nebyla, i když Kat byla moc milá.  „Večeře je hotová.“ Sara zaklapnula knížku, a šla jí vrátit do knihovny. Hel začala skládat deku, kterou následně položila na klavír. I Kat se zvedla, oprášila si z kalhot neexistující špínu, a šla uklidit nedočtenou knihu na své místo. Zaujatě jsem sledovala rituál, který společně prováděly den co den. Když Hel i Sara odešly, Kat se za mnou překvapeně otočila, jako by na mě zapomněla, a až teď si uvědomila, že jsem stále v pokoji.

„Ty nepůjdeš?“ Probrala jsem se z letargie, a následovala jí.

Posadila jsem se stejně jako ostatní na židli s vysokým opěradlem k podlouhlému stolu. K tomu totiž sloužila druhá část haly, jak jsem zjistila. Nedalo se tomu ani říkat samostatná místnost. Byl to zkrátka jen honosný stůl, vměstnaný k vyboulenému vitrážovému oknu. Slečna Carlssonová se posadila až poté, co nám všem přinesla jídlo z kuchyně, která byla na druhé straně haly. Na stole nechyběly svícny s rozžehnutými svíčkami, jejichž plameny se všem odrážely v očích. Nikdo se neměl k tomu začít konverzaci a tak jsme mlčeli. Náhle bouchly vstupní dveře, a slečna Carlssonová se napjala. Položila lžíci zpět do talíře. Do haly brzy vešla žena. Hospodyně se jako na povel zvedla. Nejspíš paní domu, si mezitím odmotávala z krku tmavě modrý šátek.

„Mám vám připravit jídlo paní?“ zeptala se.

„To je v pořádku Sofie, sedni si. Najím se později.“ Měla do půl zad dlouhé, rovné, temně hnědé, na první pohled černé vlasy, a oči v barvě noční oblohy. Nevěděla jsem, jestli se mi to jen zdá, ale jako by se v nich objevovaly a zase mizely nejrůznější barvy. Nejspíš jen hra světla. Všimla jsem si, že všichni přestali jíst. Chtěla už nejspíš odejít, když se její pohled zasekl na mně.