Stíny hranic

Kapitola 8.-Modrý svět

Co se týče židlí k topení čarodějnic které tu popisuju, u nás se nepoužívaly. Převzala jsem je z honů v Salemu.

V hlavě mi vytanuly obrázky z učebnic historie. Ženy přivázané ke kamenům, a házené do vody.

,,Podle legend, čarodějku nepřijme dokonce ani voda, aby jí očistila. My jsme jí k tomu trochu vypomohli." Na konci věty se ušklíbl, a sklidil souhlasné pokyvování. Snažila jsem se ignorovat oplzlé nadávky z davu. Mezitím jsem se já stále snažila vykroutit z provazů. Kůže na zápěstí mě bolela už tolik, že jsem měla pocit, že jsem si jí snad všechnu strhla. Po stěnách koupaliště tancovala světla odrážející vodní hladinu.

,,O co vám sakra jde? To si jako vážně myslíte, že po nocích obcujeme s démony nebo co?" promluvila k mému překvapení Ida. Bylo na ní vidět, že má strach, ale i přesto neopomněla do svého tónu přidat tu správnou dávku absurdity, která z téhle situace přímo sršela. Muž se hrdelně zasmál, a pár lidí z davu s ním. Všimla jsem si, že smích některých, byl spíš nucený než upřímný, jako kdyby tomu opravdu snad věřili.

,,Věřte mi, náboženství je mi u prdele. Ale nemůžeme vás popírat. Ať už jste jakákoliv hříčka přírody, ničíte vše, co stihla lidská rasa od doby, co jsme žili v jeskyních vybudovat. Šíříte se jako nemoc, a nemoc musí být vytrhána i s kořeny, pokud jí chcete zničit." Po jeho slovech mě zamrazilo. Každé jeho slovo bylo jako úder kladiva, i lidé ztichli, kromě občasného šeptání. Došlo mi, že za normálních okolností bych ho považovala za poměrně přitažlivého. To by ale nesměl mluvit jako naprostý fanatik. Ida se na další slovo nezmohla.

,,A jak víte, že jsou skutečné čarodějnice?!" ozvalo se od neznámého člověka. Muž se otočil směrem, odkud hlas zazněl, a pousmál se.

,,Máme dost důkazů, a jeden z nich bude tato zkouška. Pokud se utopí, budou prohlášeny za lidi a bude jim dopřán řádný pohřeb. Když se kácí les, vždy létají třísky, a jsem si jistý, že za vymýcení ,,toho to," zamával směrem k nám pažemi, jako by jsme snad ani neměli jména. „... jste i vy ochotní obětovat vše. Pro dobro všech." Nevím, jestli to byl strach nebo respekt, ale už se nikdo další neozval. Šílenec pozvedl ruku, nejspíš proto, aby udělil povel. Dřív než ale tak stihl učinit, přerušila jsem ho.

,,To to opravdu nevidíte? To opravdu toužíte po krvi tolik, že zabijete dvě úplně obyčejné a cizí holky jenom kvůli tomu aby, jste měli pocit, že se snad něco zlepšilo?" V očích mu zaplálo. Všechna arogance se vypařila, zbyl jen čirý hněv, ze kterého mi šel mráz po zádech.

,,Ty nemáš vůbec právo se jakkoliv obhajovat. Spousta z nás tě viděla čarovat. Kdyby bylo na mně, už dávno by si hořela." Hrklo ve mně. Řekl právě...hořela? Bože to si zašli do knihkupectví a první kniha, na kterou narazili, bylo Kladivo na čarodějnice? Při pohledu na můj zděšený výraz se ten chlápek pousmál, a dal povel. Koutka oka jsem zahlédla, jak někdo u Idiny židle povolil pojistku. Náhle jsem opět pocítila gravitaci. Pevně jsem přimkla víčka k sobě, a na poslední chvíli se stihla nadechnout, než jsem uslyšela dunění vody a následné ticho.

Otevřela jsem oči. Na tváři mě šimraly drobné bublinky způsobené mým vtrhnutím do tohoto pokojného světa. Vše kolem bylo jako ze zpomaleného filmu. Vlasy, které pod vodou vypadaly skoro jako černé, mi povlávaly všude kolem, jako by byly živé. Zacloumala jsem rukama, a opět se pokusila z nich vykroutit. Oblečení se mi vznášelo těsně nad kůži. Přímo jsem cítila potřebu těla se vznést vzhůru k tomu mihotavému světlu na hladině. Ucítila jsem z boku vlny. Věděla jsem, že bych sebou měla pohnout, a ne takhle plýtvat vzduchem co mi ještě zbýval, ale i přesto jsem svou hlavu otočila. Chvíli trvalo, než mi vlasy zase uvolnily výhled. Neviděla jsem Idě do tváře. Cukala sebou na židli jako zmámená. Ale i přesto byly její pohyby zpomalené a tak zoufalé. Dál jsem se věnovala svým provazům, na kterých se usadily bublinky, drobné jako perly.