Stíny hranic

Kapitola 9.-Vrahem je zahradník!

Na rozdíl ode mě, Idě se podařilo usnout. Nezáviděla jsem jí sny, které se jí musely zdát. Po bližším prozkoumání jsem zjistila, že sklep je poměrně velký, a plný nejrůznějšího harampádí, které se dalo využít jako zbraň. Teď jsem se zrovna mořila s těmi provazy, kterými mi svázali zápěstí. Pomocí zubů se mi je podařilo aspoň trochu roztřepit. Netušila jsem, kolik hodin zbývá do rozednění. Čas šel mimo mě, ale i přesto jsem se snažila počínat si co nejrychleji. Narazila jsem na lopatu, a snažila se s její pomocí provazy ztenčit. Mělo to ale stejný výsledek, asi jako kdybych to zkoušela s kamenem. Sedla jsem si na zem, a zadívala se na provaz. Oddálila jsem dlaně co nejdál od sebe, a vyslala jasnou myšlenku směrem ke středu lana. Soustředěně jsem přimhouřila oči. Zavrtěla jsem hlavou, když se mi to nepovedlo, a zkusila to znova, a znova a znova. Začaly se mi pomalu klížit víčka z toho nekonečného mžourání ve tmě. Vždy jsem se nachytala právě včas, když mi brada klesla na prsa. Otřela jsem si tvář o mokré rameno, a urputně se snažila vytvořit aspoň malý plamínek. Mohlo to trvat i pár hodin, když najednou začal z provazu stoupat úzký proužek kouře. Málem jsem celou radostí zapomněla začít rozdmýchávat oheň. Opatrně jsem foukla, dokud se drobný bod na provaze nerozzářil. Pro sebe jsem se usmála, a pokračovala v rozdělávání ohně. Z téměř neviditelného kouře se brzy stal plamínek. Bolestně jsem sekla, když mi spálil dlaň. Nic se nevyrovnalo vítěznému pocitu, když se provaz sesunul z mých zápěstí na zem. Přeběhla jsem přes sklep k Idě, a jemně jí probudila. Vykulila na mě ze spánku oči.

,,Klid to jsem jen já. Musíme si pospíšit." Rozvázala jsem jí pouta. Ida si ihned začala mnout spálené jizvy. Popadla jsem do ruky lopatu, kterou jsem se předtím snažila přeříznout provaz a potěžkala si jí v ruce.

,,Najdi si něco, čím se můžeš bránit." V Idiných očích svitla jiskra naděje, a plná života vyskočila na nohy. Vybrala si nebezpečně ostrý rýč. Obě jsme se schovaly za rohem, abychom měly výhled na toho, kdo sejde ze schodů.

Zamžourala jsem do tmy. Chtěla jsem už něco říct, když mě Ida zadržela.

,,Pst, někdo jde." zašeptala a připravila se. Já usnula? Popadla jsem lopatu, a přimáčkla se ke zdi. Zavrzal zámek, a celu prozářil pruh světla. Pevně jsem obemkla lopatu, a byla připravená udeřit. Po schodech začaly dupat kroky. Doufala jsem, že jsou jen dva. Silně pochybuji, že bychom dokázaly zvládnout tři nebo víc. Naše jediná šance byl moment překvapení. Jen těžko bych po té téměř probdělé noci dokázala seslat nějaké kouzlo. Zadržela jsem dech. Do zorného pole se mi dostali dva muži. Jeden plešatý v kostkované košili, a ten druhý v mikině s krátkými hnědými vlasy.

,,Kde sakra jsou?" zeptal se ten s vlasy a začal se rozhlížet. Plešatý se ušklíbl.

,,Nejspíš se krčí někde v koutě." Pokynula jsem Idě rukou, a přetáhla toho v mikině po hlavě. Plešatý se překvapeně otočil, a vystartoval po nás. Ida se ohnala rýčem, a trefila ho do ramene. Muž se zapotácel. Všimla jsem si, že ten co leží na zemi, se začíná zvedat. Nepřemýšlela jsem, a ještě jednou jsem ho lopatou udeřila. Otočila jsem se. Plešoun se pokusil vyběhnout zpět do schodů, nejspíš aby někoho přivolal. Ida se za ním jako zvíře rozeběhla, a vrazila mu rýč do prohlubně mezi krkem a ramenem. Muž zařval, a pokusil se z rýče vyvléci. Ida ho ale místo toho stáhla na zem a několikrát mu šlápla na ten jeho už tak spláclý ksicht. Nevěděla jsem, kolik máme času. Dost možná je někdo zaslechl. Oba jsme je začaly prohledávat. Ida mi velmi brzy zacinkala před obličejem svazkem klíčů. Oplatila jsem jí úsměv, a následovala jí po schodech. Vykřikla jsem, když mě něco chytilo za kotník. Svalila jsem se na schody, a ucítila v puse kovovou chuť své krve. Otočila jsem se. Ten plešatej stále žil. Kopala jsem ho nohou do obličeje, ale jeho prsty byly jako svěráky. Ida seběhla dolů a jedním úderem mu ruku oddělila od těla. Teď bylo naprosto jisté, že nás slyšeli. Ida mě vytáhla na nohy, a společně jsme opustily sklep. Zabouchla jsem dveře a rozhlédla se. Do očí mě bodalo denní světlo. Chvíli mi trvalo, než jsem zase viděla normálně. Z napřažené lopaty mi odkapávala krev. Zatím tu nikdo nebyl. Ida mě popadla za ruku, a rozeběhla se se mnou změtí chodeb. Byly jsme stále na koupališti. Náhle se zpoza rohu vynořila asi čtyřicetiletá žena.