Stíny hranic

Kapitola 20.-Oprátka se stahuje

Thea

„Neutáhnu obchod sama. Potřebuju pomoct." zakňourala Alwa a hodila na mě prosebný pohled přes desku stolu.

„Budeš to muset nějak zvládnout. Minimálně než se William uzdraví." Zoufale se zasmála.

„Uzdraví? Vždyť ten chlápek je po mrtvici. Prakticky je už pod drnem." Místo odpovědi halou zaznělo zaskučení zvýrazňovače.

„Vždyť toho zas tolik nechci." A aby primitivnost toho přání zdůraznila, začala prstem na vyleštěné dřevo kreslit kolečka. Zasmála jsem se.

„Moc toho nechceš? Už teď to mám se Společností nahnutý. Myslíš, že pomůže, když po nich budu chtít najít Sofiinu sestru."

„Na co asi jinýho je? Nejspíš teď tam někde sedí a užívá si své takzvané svobody. Vždyť existuje jenom proto, abychom po jejich smrti měli další generaci poskoků." Povzdechla jsem si.

„Olivia a Linnea si taky vystačí sami."

„Jenže ony nemají obchod. Třeba zrovna teď je zavřenej."

„Tak to by ses tam možná měla vrátit. Hele Alwo ráda bych ti pomohla ale pravdou je, že mám teď tolik problémů, že to poslední po čem toužím je sem přes státy táhnout zbytek Carlssonů a vysvětlovat jim, že díky prohřeškům jejich předků je nám jejich rodina odkázána sloužit." Vstala a obešla stůl blíž ke mně.

„A co mám tedy podle tebe dělat?" Pokrčila jsem rameny.

„Možná prodat obchod by nebylo tak úplně od věci."

„Dobrej vtip," zasmála se.

„Myslím to vážně." prohodila jsem směrem k papírům. Pomalu se ke mně otočila.

„Jak to myslíš?" Odhodila jsem propisku a promnula si čelo.

„Podle Beatrice to tu není bezpečný." Alwa si odfoukla ofinu z čela a dala si ruce v bok.

„Ona si všimla?"

„Chystá se Společnosti napsat hlášení. Až to udělá, prakticky je to jen otázka času než nás přemístí někam, kde budeme víc na očích." Několikrát rychle zamrkala, jako by tomu nemohla uvěřit.

„Ale to přece...to přece nemůže."

„Může a udělá to. A i když se mi to nelíbí, máme za ty dívky zodpovědnost. Hlavně tedy já."

„Můžeme za to všechny nejen ty." Plna nervozity se zakousla do rtu a zhoupla se na patách, což v jejím případě vypadalo opravdu zvláštně.

„Ví o tom Olivia?" Zavrtěla jsem hlavou a podepřela si bradu dlaněmi.

„Beatrice mi udělila tu čest jí o tom povědět sama. Co se týče jejích dětí, půjdou s námi. To jak jim vysvětlíme, že jejich maminka je čarodějnice a dost možná ani oni nejsou normální, je nejspíš na nás."

Alwa stiskla rty, jako kdyby chtěla něco říct, ale na poslední chvíli si to rozmyslela. Předpokládala jsem, že je rozhovor u konce. Náhle se jí po tváři rozlil vítězoslavný úsměv, jako by právě přišla na tajemství světa, které mohla znát jen ona.

„Potřebuješ něco, nebo jsi jen od té bloncky chytila zlozvyk poslouchat cizí rozhovory?" Při těch slovech ani o centimetr nehnula hlavou, aby se ujistila o svém tušení. Přesunula jsem pohled za její hlavu, kde se zpoza rohu stěny vynořila Anna. Neovládla jsem tendenci při pohledu na ní přimhouřit oči. Takhle jsem jí viděla naposledy, když jsem si jí poprvé předvolala do kanceláře. Shrbená záda, těkavý pohled, div že nezačala nohou šoupat o mramorové dlaždice.