Stíny hranic

Kapitola 3.-Volání o pomoc

„Ido?! O čem to sakra mluvíš?!“ snažila jsem se, si její slova poskládat v hlavě. Posouvala jsem je jako puzzle, které stále nechtělo dojít k závěru. Z mobilu se ozvala rána a Idino vykvíknutí.

„Ido otevři!“ zaznělo z pozadí. „Pomoz mi prosím.“ stihla ještě říct, než mobil ohluchl.

„Ido? Ido jsi tam?“ Naštvaně jsem mobil odhodila. Zatracené poruchy. Popadla jsem bundu, nazula si boty a vyběhla z bytu. Ida nebydlela ode mě moc daleko. Zároveň ale ne blízko. Míjela jsem ulice jako šílená. Rozepnutá bunda za mnou vlála jako plášť, a lidé se za mnou otáčeli. V hlavě mi zněl Idin hlas. Nepozastavovala jsem se nad jejími slovy, byla by to jen ztráta času. Možná jsem si to měla nějak naplánovat, a ne se za ní prostě rozeběhnout. Děsila mě ale představa, co by se stalo, kdybych přiběhla pozdě. Snažila jsem se nevnímat své plíce, přímo žadonící o to, abych se aspoň na chvíli zastavila, a opřela se o jeden ze stromů, jemiž byla lemována cesta. Brzy mě začalo bodat v boku. Nebyla jsem zvyklá běhat. Chytila jsem se za něj, jako by mi na něj vyvíjený tlak mohl nějak ulevit. Podvědomě jsem se zastavila, a zachytila se o strom. V té chvíli jsem měla v hlavě prázdno. Jediná důležitá věc pro mě byl kyslík. Zběsile jsem se snažila popadnout dech, nevšímajíc si lidí kolem, kteří na mě házeli kradmé pohledy. Nemohla jsem si dovolit pustit si k sobě jejich myšlenky. Musím se dostat k Idě. Už jsem blízko. Odrazila jsem se dlaní od kůry, až se mi do kůže otiskla její struktura. Kdybych věděla naprosto přesně, že tak daleko mé dovednosti ještě nedospěly, myslela bych si, že létám. Že tou rychlostí a naprostému zbavení všech smyslů země pod mýma nohama skutečně zmizela. Že to není jen má hloupá představa. Já ale zemi cítila. Hodně vzdáleně, ale cítila. Došlo mi, že se mi uvolňuje culík. Brzy gumička zmizela bůhví kde, a závoj hnědých vlasů se mi rozlil po zádech.

Ani nedokážu popsat, jaká úleva byla, když jsem spatřila dům, ve kterém Ida bydlí. Doběhla jsem ke dveřím, a podvědomě se natáhla po zvonku, načež jsem ruku zase stáhla. Pohled mi padl na zámek. Co bych udělala, kdyby mě mé vlastní já teď zklamalo? Kdybych v tom stresu nedokázala odemknout ani ty hloupé dveře. Co bych mohla udělat, až bych zaslechla Idin křik z okna a věděla, že jí nemohu pomoct. Že si mohu jen domýšlet, co zrovna teď zažívá. V zámku se ozvalo spokojené cvaknutí, a s ním se rozplynuly i všechny pochybné myšlenky. Nesmím si dovolit byť jen pomyslet na to, že bych neuspěla. Moc dobře jsem věděla, že jakmile začnu věřit, že jsem jen obyčejný člověk, mé schopnosti se uzamknou, a už se k nim nedostanu, a to bylo to poslední, co bych v téhle chvíli potřebovala.

Neobtěžovala jsem se se zavřením dveří. Každý můj krok do schodů doprovázelo sýpání, vycházející mi z hrdla. Divím se, že jsem nezakopla. Konečně jsem se ocitla před dveřmi jejich bytu. Zaměřila jsem do zámku poslední zbytky síly, která mi ještě zbyla, jako bych tím chtěla ztvrdit to, že jsem to opravdu dokázala. Po tváři se mi rozlil široký úsměv, když se dveře tichounce otevřely. Překvapilo mě, že v bytě je dokonalé ticho. Je snad po všem? Opatrně jsem překročila práh. Ticho narušoval pouze můj zrychlený dech. V téhle chvíli musel být hlasitější snad jen tlukot mého srdce. Už jsem si myslela, že je byt prázdný, když se jím rozlehla rána, a já se instinktivně přikrčila za zeď, jako kdybych to měla být já, kdo to schytá.

„Mami, omlouvám se, jau to bolí, mami prosím přestaň.“ zaslechla jsem z obýváku Idin plačtivý hlas. Vykoukla jsem ze svého úkrytu. Dveře Idina pokoje byly vyražené. Zděšeně jsem sledovala Idinu jindy klidnou matku, jak drží svou dceru za vlasy na temeni hlavy. Ida měla tvář celou rudou od pláče. Její matka vztáhla ruku, a vrazila jí takovou facku, až to s ní mrštilo na zem. V ruce jí zůstalo několik vlasů.