Stíny hranic

Kapitola 14.-Noční návštěva

Thea

Dokonalý dům pro dokonalou rodinu. Jako by z té vždy dokonale zastřižené trávy, kterou teď zakrýval sníh, a bílého plaňkového plotu přímo sršelo, že tady někdo až moc chce zapadnout do té maloměstské přetvářky. Jestli nebude tady, tak už nevím kde jí hledat. Je jako dítě, které se schovává před výpraskem. Zaťukala jsem na dveře. Musela jsem sklonit pohled, abych zjistila, kdo mi otevřel. Byla to její dcera. Emma. Vlasy měla kudrnaté a světle hnědé po otci. Upírala na mě pohled mléčné čokolády. Musela jsem se usmát. Sklonila jsem se k ní. Dívenka ze mě nebyla schopná odtrhnout oči.

„Ty jsi Emma viď?“ Nadšeně přikývla, když zaslechla své jméno. „Je doma tvá maminka?“ zeptala jsem se. Chtěla mi už odpovědět, když byla přerušena.

„Emmo kdo je to?“ Holčička se otočila s provinilým výrazem ke své matce. Bylo to pár týdnů zpátky od našeho posledního rozhovoru. Vlnité vlasy v barvě špinavé blond jí poletovaly kolem hlavy, sepnuté vzadu nějakou sponou, jejímž spárům už dávno stihly uniknout. Na tváři měla šmouhu od inkoustu.

„Jdi za bratrem.“ Poručila rázným hlasem. Emma po mně stihla ještě hodit vyděšeným výrazem, než zmizela v domě. Ne že bych nechtěla mít děti. Ovšem že bych si je přála, ale bylo to nezodpovědné. Nezodpovědné, a neslo to spoustu problémů, které jsem nebyla ochotna řešit. Bohužel to mě nejspíš čekalo skrze Olivii. Vystrčila bojovně bradu.

„Co tady chceš?“

„Ani mě nepozveš dovnitř?“ Přimhouřila oči, jako by zvažovala východiska. Nakonec popadla kabát, nazula si boty, a zabouchla za sebou dveře. Založila si ruce na hrudi.

„Tak mluv.“ Povzdechla jsem si. „Včera večer jsi nepřišla.“ Pohodila vlasy. „Měla jsem důležitější věci na práci.“ Nadzvedla jsem obočí.

„Něco důležitějšího než nová čarodějka?“ Ušklíbla se. „Nesnaž se, abych si připadala provinile. Nechci mít s vámi nic společného.“

„To jsi dala jasně najevo, když sis udělala děti s člověkem. Faktem ale je, že nemáš na vybranou.“ Olivia se usmála, a přešlápla z nohy na nohu. „A co chceš dělat? Stěžovat si že jedna z tvých oddaných čarodějek tě neposlouchá?“ Olízla jsem si rty. Mluvit s Olivií bylo vždy tak vysilující.

„Já tě prosím. Netuším, jak se sem ta holka dostala, ani kdo vlastně je.“

„Jsem si jistá, že s Alwou a Linneou to zvládneš.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Nemůžeš se od nás prostě jen tak distancovat a předstírat že jsi člověk.“

„Opravdu? Tak sleduj.“ Otočila se a zamířila ke dveřím.

„Snaží se Jon stále přijít na to, co je s elektřinou ve vašem domě?“ zeptala jsem se jí, než stačila odejít. Usmála jsem se, a zakroužila nohou ve sněhu. „Kolik výmluv ti ještě zbývá Olivio?“ Otočila se ke mně čelem.

„Pokud budu muset, řeknu mu to.“

„A co? Že jsi čarodějka, která se na rozdíl od něj dožívá tisíciletí a že pokud tuhle tvou stránku zdědil váš syn, budeš ho muset zabít?“ Ve vteřině stála přede mnou. Viděla jsem, že se drží, aby mě nechytila pod krkem. „Lucase do toho netahej.“ procedila skrze zuby.

„Tohle jsou problémy, které jsi přijala do svého života sama Olivio. Smiř se s tím, že buď budeš muset svého syna zabít, nebo sledovat jak stárne a umírá jako člověk.“ Zatnula ruce v pěst. „Jsi šílená, jestli si myslíš, že vám ho jen tak vydám.“

„Nápodobně, jestli jsi ochotná kvůli němu riskovat svůj i životy ostatních.“

Anna