Stíny hranic

Kapitola 11.-Dům tisíce svící

Nevím, kdy přesně se stalo, že mě ta neviditelná síla pustila. Doslova. Jako by to něco, co mělo nade mnou kontrolu, najednou zmizelo. Z hrdla mi vyšel přidušený výkřik. Začala jsem panikařit, a hledala svou myslí kolem sebe vlákna, která bych mohla využít pro svou záchranu. Ale jako by, jsem byla na světě sama. Jen já, nekonečná propast, a rychle blížící se zem. Ale to přece není možné. Každá věc na světě má svá vlákna. Nora se musela zmýlit. Ještě nebylo na světě dost magie, která by portál poháněla. A já teď byla vydána všanc nějaké díře v něm. Připadala jsem si jako Alenka, řítící se králičí norou.  Došlo mi, že jsem upustila svou tašku, a stiskla dlaň v pěst. Děsila jsem se té chvíle, kdy dopadnu. Bude to bolet? A zemřu hned, nebo bude ještě cítit ten dopad. Slyšela jsem o tom, že kolikrát lidé zemřou dřív, než se stihnou dotknout země. To byly ale zprávy o lidech, kteří spadli ze skutečných, hmotných věcí. Co když takhle budu padat navěky? V hlavě se mi každou vteřinou rodila další a další šílená teorie. Všechny měly ale společné jedno. Já z toho nevyjdu zrovna nejlépe. Dřív, než jsem stihla svůj mozek dovést k samovolné destrukci, jsem změnila směr. Nedovedla jsem určit, jestli padám, nebo se vznáším. Rozhodně se mě opět ujala ta neviditelná síla. A vše se zrychlilo na více než maximum. Tehdy mě napadlo, co je vlastně potřeba k ohnutí prostoru. Myšlenku jsem nestihla dokončit. Bylo to, jako bych doslova vyskočila ze země. Mozek mi zaplavila bolest při nárazu. Zvláštní bylo, že mě nebolelo tělo. Pouze hlava. Vlastně…já tělo necítila vůbec.

Jen klid. Všechno bude v pořádku. Jen otevři oči. I to se ukázalo jako problém. Jako bych z toho neústavného drcení víček odsoudila sama sebe k životu ve věčné tmě. Nakonec se mi podařilo oči otevřít. Ihned jsem je ale zase přimhouřila. Do zornice mě udeřilo prudké světlo. Zamrkala jsem očima. Dívala jsem se do bílé oblohy, ze které se líně snášely chomáčky sněhu, a dopadaly na mou tvář. Všimla jsem si větví stromů, ale hlavu jsem otočit nemohla. Nepodařilo se to? Jsem zpátky? Kde je Nora? Jestli jsem zpět, měla by tu být. Otevřela jsem pusu, ale vyšel mi z ní pouze obláček páry. Jediné co jsem cítila, byl chladivý dotek vloček na mých lících, a pulzující energie ve spáncích. Musím se zvednout. Musím se zvednout, jinak umrznu! Jako by ale mé tělo neexistovalo. Na chvíli mě přepadla myšlenka, že možná se opravdu nepřeneslo se mnou, ihned jsem jí ale zahnala, a soustředila veškeré své snažení do konečků prstů. Neumíte si představit tu úlevu, když mi paží projel náhlý impuls.

Seděla jsem ve sněhu, a upřeně sledovala své nohy, zatímco jsem si je masírovala již funkčníma rukama. Musím najít Noru a přesvědčit jí, že to přece musí jít i nějak jinak. Vrávoravě jsem se postavila, a vykročila. Jako kdyby si mé tělo muselo na pohyb rozpomenout. Rozhlédla jsem se, a vítězoslavně se usmála, když jsem si všimla mé napůl zasněžené tašky. Oklepala jsem z ní sníh, a přehodila si jí přes rameno. Plná odhodlání jsem vyšla z portálového kruhu do té změti větví, rostoucí jedna přes druhou. Každou chvíli mě nějaká škrábla přes tvář. Vždy jsem přitom zavřela oči, a otevřela je jen ve chvíli, když jsem potřebovala vědět, kam jdu. Jestli mým cílem byl les, les a ještě jednou les, tak jsem šla správně. Za nějakou dobu začaly stromy a keře pomalu řídnout, až jsem konečně šla bez toho, abych stále něco odhrnovala stranou. Pokud se vydám tudy, měla bych brzy sejít kopec do města. A tak jsem šla, koutkem oka sledovala okolí při vzpomínce na to, jak mě přepadli a odvlekli právě v lese, kde jsem si myslela, že jsem v bezpečí. Toho domu jsem si všimla už z dálky. Vypadal jako už dlouho nepoužívané letní sídlo. Byl celý temně šedivý, porostlý zelení a se zatlučenými okny. Ale…les, který jsem znala, nebyl zrovna největší. Kdyby tady bylo něco takového, jistě bych si toho už všimla. Rozhlédla jsem se, jako by mi ta bílá pustina měla nějak napovědět. Kde to jsem? Rozvážně jsem přistoupila ke vchodu.