Stíny hranic

Kapitola 17.-Rychlý a čistý

Anna

Vzhledem k tajemstvím, kterými byl dům přeplněn až po sklep, bylo jen otázkou času, než se začnou jedno po druhém odhalovat. Eirny, nebo pro ostatní Atropos byla pro to dokonalým ventilem. Velmi brzy jsme přišli na to, že z této ženy se tahají odpovědi mnohem snáz, než z kohokoliv s kým jsme se za celý pobyt tady setkali.

„Tak pokud jsou vlastně jako my, proč nás chtějí zabít?“ zeptala se Hel, a opřela se zády o pohovku. Eirny složila ruce do klína. „Je to složité. Lidé dělají ve válce divné věci.“ Kat nakrčila obočí. „Ve válce?“ Eirny přikývla. „Ale proti komu?“ „Přízrakům…“ zašeptala Eirny.  Sara si založila paže na prsou. Obrnila jsem se před tím, co bude následovat.

„Thea říkala, že to jsou jen mýty.“ Všichni ztichli v očekávání nad Eirninou reakcí. Pomalu zvedla k Saře hlavu. Úsměv byl pryč.

„Věř mi, mýty by nedokázaly taková zvěrstva jako tyhle stvůry.“ I přes to, že její hlas přešel v šepot, každé slovo jsem slyšela dokonale. Vzhledem ke stoupajícímu napětí v místnosti jsem se rozhodla raději změnit téma.

„Prý že když se čarodějce narodí syn se schopnostmi, musí zemřít.“ Eirny se uvolnila, a se svým typickým úsměvem se ke mně otočila.

„Mluvíš o Olivii viď? Chudák holka si s tím dělá starosti už od jeho narození.“

„To je strašné.“ špitla Kat. Eirny naklonila hlavu na stranu.

„Možná, ale po tom co se dělo a co velká část z nás obětovala, aby se už žádný démon nedotkl nohou této země se tomu ani nedivím. Dřív stejně byli synové svým matkám odebíráni kvůli výcviku už v jejich šesti letech. Není v tom až takový rozdíl.“

„Proč si všichni myslí že přízrakové nebyli? A co jsou vlastně zač?“ zeptala jsem se. Eirny se usmála. „Protože jsem nejspíš poslední, kdo si tu dobu pamatuje, i když jsem byla ještě dítě. Většina čarodějek co to přežilo, to nezvládlo, když magie tak rychle zmizela. Ty všechny co žijí teď jsou většinou jejich děti, které se stihly včas skrýt na místa, kde se magie udržovala natolik vysoká, aby se jim nestihly udělat vrásky.“ Všimla jsem si, jak se vyhnula mé otázce na přízraky, ale přešla jsem to. Při pohledu na její sešitá víčka jsem ještě více zatoužila po tom znát její příběh.

Cestu ke svému pokoji jsem si plánovala zkrátit přes schody vedoucí z kuchyně. To by mi ale nesměla cestu zkřížit věčně pozitivně naladěná Sara. Její přítomnost mě překvapila. Vztah mezi námi se od našeho prvního setkání nijak nezlepšil. Řekla bych, že to spíš bylo horší.

„Potřebuješ něco?“ zeptala jsem se, když mi nebyla schopná uhnout z cesty. Hbitě odlepila svá záda od futer a sjela mě pohledem, jako by mě viděla poprvé. Nadzvedla jsem obočí. Už jsem chtěla promluvit, když to udělala místo mě.

„Jak to sakra děláš?“ Přimhouřila jsem oči.

„Co tím sakra myslíš?“ Sara se usmála, ale moc mě to neuklidnilo. Nebyl to zrovna přátelský úsměv.

„Od té doby co jsi se sem za „záhadných“ okolností dostala, to tu jde od desíti k pěti. Najednou jsme ohrožený nějakou příšerou, kterou nikdo neviděl přes několik století. Mělo mi dojít, že Atropos tebou bude stejně unešená jako Thea.“ Trvalo mi asi minutu, než jsem byla schopna promluvit, a ne na ní prostě jen čumět jako na idiota. O co jí sakra jde? Takže Thea, která se mě od začátku odsud snaží vyštípat je mnou unešená.