Stíny hranic

Kapitola 25.-Mezi stíny

Thea

„Zbláznila ses? Nemůžeš sem jen tak přitáhnout cizí čarodějku a chtít jen tak svolat soud." V reakci na Caitlyin křik jsem sebou trhla a koutkem oka se zadívala na zmíněnou čarodějku. Seděla od nás sotva dva metry, a díky Caitlyině ječáku šlo jen těžko předstírat, že neslyší každé slovo. Kdybych netušila, že kvůli ní chce Beatrice svolat Společnost, považovala bych jí za jednu z těch už od pohledu vznešených čarodějek, u kterých si ani nedovolíte hádat, kolik jim je let. Kolik tajemství se skrývá za tím záhadným úsměvem Mony Lisy? I přes špinavé, místy dokonce ohořelé oblečení se kolem ní doslova vznášel opar tajemna.

„Proč by ne? Porušila svůj trest. Taťánu by to jistě velmi zajímalo." Vykulila jsem oči a otočila se za Beatriciným hlasem. Při zmínce o předsedkyni Společnosti mi nepříjemně zabrnělo v zátylku. Přísahala bych, že dokonce i Atropos ztuhla.

„Nemyslíš, že má důležitější věci na práci, než řešit tvé podezření u jedné čarodějky?" procedila skrze zuby. Beatrice se k ní otočila s poťouchlým úsměvem, jako by podobnou poznámku z její strany očekávala.

„Jsem si jistá, že pro tohle si čas najde."

Za celý život k mým uším mnohokrát dolehly rozhovory, které nikdy neměly spatřit světlo světa. Naučila jsem se, jak jim nevěnovat pozornost. Vybrala jsem si ke své práci místo, na míle vzdálené od intrik Společnosti. A přesto na mě dosáhli. V noci jsem usínala s tím, že ví o každém mém kroku, každém hnutím mysli. Že jim stačí jen pomyslet, a můžu se ocitnout opět na začátku. A teď jsem byla tady a Společnost se od našeho místa pobytu nacházela jen několik kilometrů.

Tenhle rozhovor jsem ale vytěsnit nedokázala. Těžko říct, proč jsem jen neprošla kolem, jako vždy. Snad proto, že jsem ještě nikdy nebyla svědkem toho, kdy by byla Atropos takto vyvedena z míry.

„Děláš si ze mě srandu? Na co jsi myslela?!" Kdybychom se nacházeli v animovaném filmu, nejspíš by jí v této chvíli začala od uší sršet pára. Beatrice se usmála. Jen těžko mohla potlačovat pocit ze svého konečného triumfu.

„Jen na blaho, samozřejmě. Ta žena porušila nejen náš zákon, ale i svůj trest. Musí se zodpovídat Společnosti." Atropos nejspíš došlo, že pomocí vzteku jí k ničemu nepřivede, protože najednou krev z její tváře ustoupila.

„Jen se nad tím zamysli. Konečně se začínám k Anně dostávat. Tímhle divadlem jen všechno pokazíš." Beatrice k ní přistoupila a naklonila hlavu k její tváři tak blízko, až se jejich nosy málem dotýkaly.

„Nezapomínej, že tvá drahá tetička má na kontě pokus i o tvou vraždu. Nebo si snad opravdu myslíš, že netušila, že tím co udělá, zabije tolik lidí? Že její milovaná neteř je tam s nimi?"

Anna

Od jejího příchodu jsem neměla možnost si s Norou promluvit. Jen stěží jsme si dokázali vyměnit pohledy plné zmatení. Nejspíš ani ona nečekala, že mě potká na takovém místě. Od našeho setkání uběhlo sotva pár hodin, a já tu teď kráčela temnou chodbou pod domem a Eirnina postava se přede mnou ploužila jako stín. Díky dlouhému kabátu, který jí zakrýval chodidla, jsem nabyla pocitu, že se vznáší.

Sklep byl jedno velké bludiště, skládající se z oblých, kruhových chodeb a tisíců dveří. Již brzy se před námi vynořily další. Roztřesenými prsty vyndala s kapsy svazek klíčů. Rozhlédla se, jako by každou chvílí měl snad někdo vynořit ze zdi. Cestu nám ozařovaly pouze pochodně, takže jsme tak trochu pokoušely štěstí, když se Eirny podařilo opět zasunout klíč do zámku hned napoprvé.