Stíny hranic

Kapitola 26.-Šepot zatracených

Thea

„A jsi si jistá, že jsi slyšela dobře?" Protočila jsem nad Alwinou náhlou vírou ve starší čarodějky očima.

„Samozřejmě, že jsem slyšela dobře."

„Ale...vždyť to nedává žádný smysl."

„Já nevím jak ty, ale mně to znělo dost jasně. Už jen to, že Annu sem poslala nejspíš největší zrádkyně naší historie, z ní nedělá zrovna nejnevinnější osobu. Jen jsem netušila, že je v tom všem zapletená i Atropos." řekla jsem se značnou hladinou zklamání v hlase a sesunula se na pohovku. Mozky nás obou se rozeběhly na plný obrátky v naději, že v této na první pohled bezvýchodné situaci najdou alespoň jediný světlý bod.

„Co chceš, abych udělala?" zašeptala Alwa. Nadzvedla jsem koutky, i když se ve mně zrovna teď moc štěstí nevyskytovalo.

„Myslím, že jsme veškeré možnosti na útěk už dávno promrhaly. Teď, když je tu Taťána, silně pochybuji, že se komukoliv podaří odsud dostat."

„Víš, co udělá, jestli zjistí, co jsi udělala Linnee?" Vzepjala se ve mně zlost při myšlence, že bych měla být potrestána jako jedna z těch vražedkyň, které zabily jiné čarodějky."

„To ten démon ji napadl, ne já!" I když jsem se snažila udržet svůj hlas v normě, Alwě neuniklo, jak mi začal přeskakovat.

„Ale poslední ránu si zasadila ty. Moc dobře víš, že okolnosti je nezajímají. Jde jim o fakta a faktem je..." Zvedla jsem k ní hlavu.

„Že jsem ji zabila. Jen to řekni. Je to přece jen pravda." Stiskla rty tak silně, jako by mezi nimi rozdrtila nějakou obzvlášť peprnou poznámku na můj účet. Zahleděla se z okna na jarní krajinu soupeřící se zimním mrazem. Jako malé dítě jsem se pro sebe usmála, jako by mi snad vítězství nad Alwou v téhle patetické hře „kdo dřív uhne" vynést nějaké výhody.

„Jak jsem řekla. O to, co jsem udělala já, se už dneska nikdo nezajímá. Na druhou stranu, Linnea je mrtvá sotva pár týdnů. Být takhle pod nosem Taťáně je víc než provokace." Až v půli věty jsem si uvědomila, že jsem své ruce zabavila přetáčením opodál ležící propisky.

„Má důležitější problémy. Linneu zabil démon, taková je oficiální verze. Pravdu vím jen ty a já." A s těmi slovy se propiska v mé ruce zastavila, následovaná očima na Alwině osobě, jako bych si chtěla ověřit její loajalitu. Pokývla hlavou a zbytek svých poznámek si nechala pro sebe. Za tu dobu, co jsme se znali, dokázala opravdu skvěle vytipovat chvíli, kdy se nechám zviklat, a kdy naopak ne.

„Tak či tak, musíš si promluvit s Olivíí. Jestli půjde do tuhého, musí vědět, jak se situace má. Jen hlupák by si myslel, že by dokázala schovat dvě děti před Taťánou."

„Nebude se mnou mluvit."

„Tak ji musíš přinutit."

Zasáhla mě vlna nostalgie, když jsem natahovala pěst ke dveřím Oliviina pokoje. Dokázala jsem ji přinutit s námi opět začít spolupracovat, opustit manžela, a přesto, jako by se nic nezměnilo. Stále mezi námi byla neprostupná bariéra, jako téměř před půl rokem a já se opět doprošovala, zatímco ona mě úspěšně ignorovala.