KRYSTAMEN - Na věčnost

Kapitola 6. Sin-Har

Na tom městě se zdálo být odporné úplně všechno. Pravda, od starého filmu, který jim promítal mistr Marry, když přednášel o skutcích a mýtech o Reese Osvoboditelce a jejích přátelích, se značně rozrostlo (do velikosti, i do výšky), ale tím se jen zvýšila špína, která se zdála s tímto městem spjatá jako pijavice se dnem špinavých rybníčků.

Nad křivolakými uličkami, některými slepě vedoucími nazdařbůh všelijakými směry, se tyčily mrakodrapy vhodné na okamžité stržení – nic tak nestabilního přeci ani nemohlo stát! Ale nějakým neuvěřitelným způsobem skutečně stály, křivé, vyrobené ze všech možných i nemožných materiálů galaxie, naklánějící se nad nevysokými budovami vedle, jako matka kočírující své dítě v postýlce. Menší stavby nebyly o nic lepší – vesměs vypadaly jako přerostlé krabice. Žádné veselé barvy, jen černá, šedá, hnědá a jedovatě zelená; těžko říct, jestli měly budovy takový nátěr, nebo za to mohla všudypřítomná smogová mlha, která halila celou Gracchu do odpudivého zelenkavého oparu. Velkoměsto se doslova topilo v záplavě odpadků a jakýchsi daleko odpudivějších materiálů.

Dokonce ani letecký systém nefungoval, jak Sefi i Jack záhy poznali ve škubajícím se a neustále někomu uhýbajícím modulu, jehož autopilot měl zřejmě plné ruce práce. Kraksny sotva se držící ve vzduchu si létaly nad Gracchou jak se jim zachtělo, jejich piloti na sebe ječeli skrze skla a ukazovali neslušné posunky. Ani tarakinská loď tomu neunikla.

V tu chvíli oba její pasažéry popadla neutuchající touha to město co nejdříve opustit, ale už bylo příliš pozdě. Modul navíc začal zpomalovat a ztrácet výšku. Sefi ani Jackovi se vskutku vyhlídka vkročení na toto místo ani krapet nelíbila, což ještě víc umocnil výhled na tvory ploužící se žumpami, které se pouze s vynaložením veškeré fantazie možná daly považovat za ulice. Dokonce i oné bytosti se zdály jako chodící špína, ušmudlané v dlouhých cárech, se zlým pohledem a děsivým vzezřením.

Modul doletěl do shluku vysokých mrakodrapů, kteří se o sebe navzájem opíraly a vytvářely tak prostor mezi sebou chráněnými jejich zdmi. Jak se ukázalo, tarakinská loď mířila právě do tohoto místa.

Ve vzduchu zůstala viset ještě nějakou chvíli. Jack ani Serafina neviděli pod sebe, zato dokázali zaslechnout vzdálený halas.

„Snad nás to nedovezlo do nějaké továrny na bílé maso," řekla Serafina se svou chladnou přirozeností. Jack v tu chvíli tak tak ovládl svou potřebu pozvracet se.

Nakonec modul přistál a dveře se otevřely. Jack a Sefi se na sebe nervózně podívali, načež Serafina povzbudivě kývla a stiskla v kapse tajemný flashdisk od Kyo Daina.

„Asi bychom si měli vzít věci s sebou, že?" zamumlal Jack, hledaje připravený vak.

„Souhlas, Šmíro, pochybuji, že by Bratrstvo bylo natolik prozíravé, aby nám nechalo celý modul," poznamenala Sefi. A měla zatracenou pravdu; jakmile vystoupili, modul se zavřel, zablikal a odlétl pryč. Společně s ním v oblacích nahnědlého dýmu zmizela i poslední možnost na cestu zpět.

Oni dva si zmizení lodě v tu chvíli nevšimli. Do nosu je totiž udeřil silný zápach pocházející bůhvíodkud a do uší hluk a změť různých tvorů, kteří se pohybovali po provizorním hangáru jako mravenci, pokřikovali na sebe, nadávali, nasedali do kokpitů a mizeli za mrakodrapy, jen aby uvolnili místo pro další loď.

Jack a Sefi si přišli jako v říši divů. Bytosti lidské i nelidské do nich narážely a cosi nakvašeně křičely, oni však jen koukali kolem sebe a pokoušeli se to vše vstřebat. K tomuto přistávacímu letovisku patřily zřejmě celé okolostojící budovy, protože v každé z nich se nacházela veliká vrata, z nichž nepřestávaly proudit masy pilotů, techniků a dalších.