KRYSTAMEN - Na věčnost

Kapitola 4. Pád do tmy

Jestli Jack něco nesnášel víc než příliš velkou masu lidí nashromážděnou pod jednou střechou, bylo to balení. Jelikož se jednalo o činnost úzce spjatou s úklidem a řádem, což byly věci, v ani jedné z nichž tak docela nevynikal, ocitl se cestovní bágl na seznamu Jackových dávno k neúspěchu odsouzených snah. Jeho konečný výsledek nakonec vypadal tak, že se ve světle béžovém vaku tísnilo několik jeho svršků, hromada spodního prádla (která se konečně po čase rozhodla ohlásit svou existenci), čtyři nefunkční a jedno funkční pero a hromada papírů (z čehož ani ne čtvrtina nebyla ničím počmárána).

Při obcházení pokoje a hledání nějakých užitečných předmětů, které by mu pomohly přežít alespoň několik dní, upadl do hluboké netečné letargie. Jako vždy, když ho něco tížilo, se uzavřel do bubliny, v níž neexistovalo nic jiného než jen on a právě probíhající činnost.

Finální zavazadlo vypadalo napěchovanější, než by se Jackovi zdálo milé. Řekl si, že vyndá těch pár knih, které tam ve spěchu nacházel – ale jak může vědět, že se mu obsáhlý svazek Monstrózní běsy galaktické nebude hodit? A o sedmisetstránkových Biografiích nejvýznačnějších ani nemluvě. Jediné, u čeho neochotně svolil, byly Milenci z Aimerpolu. Při honbě za bůhvíčím s vraždícím maniakem v patách asi nebude vyloženě čas na vysedávání s čajíčkem a příjemnou četbu románů.

Ze stavu téměř blížícím se až ke smrtelnému kómatu ho vytrhl Marry, který se zčista jasna zjevil na prahu pokoje. Klepal, ale Jack, právě si zaujatě prohlížející své vlastní kresby, byl totálně mimo.

„Bohové, Jacobe, už máš půlhodinové zpoždění!"

Bublina praskla, Jackovy ruce se divoce rozkmitaly a on sám prodělal nepříjemný návrat do kruté reality. Hodil na sebe béžový vak a bezeslovně se vydal za mistrem Marrym, který si ho prohlížel s krajní lítostí. Jack na sebe letmo pohlédl v zrcadle u dveří; díval se do zelených očí vytáhlého hrbícího se kluka s šedobílými vlasy a jakýmsi sepraným ohozem neurčité barvy. Na několik bláhových okamžiků si pomyslel, že když se třebas vrátí, bude mít parádní jizvu pamatující poutavé dobrodružství a svaly jako kámen. Srdečně se rozesmál (Marry sebou vylekaně škubl) a vyšel ven.

Pohled na vesmírnou loď, která ho měla dopravit kamsi do srdce galaxie, ho už na začátku utvrdila v tom, že jestli to přežije, bude se považovat za žijící boží zázrak. Vypadalo to jako neforemná přerostlá kulečníková koule s tryskovým pohonem. Stála na přistávací ploše kousek od hlavních dveří Chrámoví.

Žádná ceremonie se nekonala. Kromě bandy zvědavě postávajících čumilů, Kyo Daina, Avarumy, Serafiny Clermontové a jejího houfu řvoucích přátel se nikdo nepřišel rozloučit.

„Vypadá to, jako by nám ani samo vedení Bratrstva nedávalo příliš nadějí," utrousil Jack chmurně. Marry klapl svou holí poněkud hlasitěji, než měl v úmyslu – to však bylo spolehlivě přehlušeno výlevem Serafininy nehumanoidní kamarádky, která co chvíli propukala v hysterické vzlyky, objímala svou starou známou a ječela cosi o nespravedlnosti. Tím se docela trefila, pomyslel si Jack.

Nakonec nadešel čas, kdy Avaruma svým nechutně vysokým pisklavým hlasem rozehnala tlupu linjalenů srdceryvně se loučících se slečnou Clermontovou a nervózně ji pobídla, aby laskavě přistoupila k lodi. Serafina nevěnovala svému spolucestovateli sebemenší pozornost – prohrábla si své kadeře a otočila se směrem k postávajícím mistrům, jako by to ona celou výpravu iniciovala. Jack se vedle hrdě tyčící Serafiny cítil trapně; věděl, že kdyby se byl narovnal, o pár čísel by ji překonal, ale na něco takového byl příliš zaměstnán svýma nervníma rukama.