KRYSTAMEN - Na věčnost

Kapitola 13. Utonulý

Když se Jack probudil, jako první zaregistroval nesnesitelně tvrdou zem a bolest po celém těle. To ho poněkud překvapilo, protože nepředpokládal, že by v životě po smrti existovaly tvrdé podlahy nebo samotná bolest. Věděl, že ve vesmírném vakuu může člověk bez skafandru přežít tak nanejvýš patnáct vteřin, než zmrzne a jeho plíce prasknou, a i když ztratil vědomí jen pár chvil po vcucnutí do vakua, uvědomoval si moc dobře, že to přežít nemohl.

O to podivnější bylo, že to skutečně přežil.

S vypětím všech sil a bolavým tělem otevřel oči a rozhlédl se. Nacházel se v gigantickém prostoru podobném obří katedrále zhotovené z černého granitu; klenutý strop se tyčil vysoko nad ním, zatímco ve stěnách byla vsazená dlouhá úzká okna, posázená hustě za sebou. Strašidelnost neumocňovalo jen relativní šero způsobené černým kamenem a tím, že okna se skvěla až příliš vysoko, ale především úplná prázdnota a absence jakýchkoliv ozdob, tolik typických pro svatostánky. Jack si zpočátku myslel, že se zase ocitl ve sféře duší, do níž ho vzal při prvním setkání Vendelin Grandioz – okolí budilo podobný dojem bezbřehé prázdnoty a děsivého prostoru.

Jack ničemu nerozuměl. Jeho mysl se ještě zcela nevzpamatovala a oživovala jen nahodilé vzpomínky z Megarmoru o černě zahaleném Skylovi a rychlém smíření se smrtí. Viděl Curryho a Sefi, jak stihli projít tunelem, i sebe samotného, jak ho Skylus zvrátil vzad a on tak na poslední chvíli nestihl naskočit na alianční křižník.

Pomalu se otočil a zůstal jako přimražený; v čele největší lodi katedrály spočíval obrovský trůn ze stejného tmavého kamene jako okolní stěny. Působil zcela nepatřičně a groteskně. Proč by někdo umisťoval tak veliký, ale zcela prostý trůn doprostřed prázdného prostoru, bez jediného stolečku nebo jen služebníka?

Stín na vrcholu trůnu se pohnul a jal se sestoupit dolů k Jackovi. Tomu vynechalo srdce jeden úder.

Nemusel čekat, až k němu laskavě dojde, nemusel ani mhouřit oči v tom strašlivě tmavém prostoru – věděl, kdo seděl na stupínku a pozoroval jeho bezvládné tělo klidně i celé hodiny, věděl, kdo jediný by si nechal postavit tak velikou stavbu. Věděl to mnohem dřív, než stín sešel schůdky vedoucí k trůnu a každým krokem blíž a blíž k Jackovi nabíral tvarů a barev. Stín šel pomalu. Věděl, že není v té chvíli na celém světě jediná moc, která by ho mohla zastavit.

Muž se svým vzezřením blížil podobizně na plakátě, který visel v interplanetárním vlaku, ale přesto, čím víc se přibližoval k hrbícímu se chlapci s šedobílými vlasy, tím děsivěji působil. Nebyl ani příliš vysoký a jeho tělo se ztrácelo v rozevlátém tmavém šatu.

Mistaro skutečně zdánlivě vypadal jako tuctový mužík, který se beze strachu ztratí v davu nepovšimnut, ale co už plakát neukazoval, byla jeho mrtvolně bledá tvář, namodralé kruhy pod očima a modré rty. Ne však tak modré, jaké mají divadelní herci, ale tak modré, jaké mají utopení lidé. Mistaro, pán Věčné říše, uzurpátor Galaxie, vypadal jako mrtvola čerstvě vytažená z vody, kde našla svou smrt.

Jack už byl natolik mimo všeho a stál svědkem tolika nečekanostem a hlava mu stále třeštila, že ani tváří tvář nejmocnějšímu vládci Galaxie nedokázal jednat adekvátně k situaci. Mistaro zastavil jen dva kroky před Jackem, zatímco on jen několikrát naprázdno otevřel ústa. V koutku duše stále nevěřil svým smyslům a doufal, že se za chvíli vzbudí z obzvláště děsivé noční můry.

„Jak je možné, že tak slabý hoch, jakým bezpochyby jsi, mohl přežít vystřelení do vesmíru?" Jeho hlas zněl šepotavě, jako sípající stařík na smrtelné posteli. Pohyby měl pomalé a podivně nepřirozené ke zbytku těla – působil též jako mluvící vosková figurína.