KRYSTAMEN - Na věčnost

Kapitola 10. Na dosah ruky

Jack se té noci stihnul vypařit z malované síně dřív, než se Serafina otočila a s hlavou skloněnou odkráčela do jejich pokoje. Zalezl pod pokrývku na lehátko jen pár vteřin předtím, než se do něj s typickým dusotem vřítila a plácla sebou na své lože. Jen tak neusnula – to Jack věděl dobře, protože jakmile zabrala, vždycky chrápala silnými hrdelními zvuky –, a když se nakonec do říše snů odebral i sám Jack a o pár hodin později byl násilně vzbuzen, Serafina v pokoji nebyla.

„Vstávejte, Jacku." Skláněl se nad ním Vendelin, v prošívaném kabátci nacucaném těžkými parfémy, špinavými brýlemi na špičce nosu a vytřeštěnýma očima. „Musím vám něco ukázat."

Rozespalý Jack sotva dokázal rozlepit oči, když už ho Vendelin cpal z lehátka pryč a cosi dál žvanil. „Kde je Sefi?" zabreptal zmateně.

„Currant ji vzal na obhlídku zdejšího pralesa," vysvětlil zrzavý mužík chvatně. „Pojďme."

Představa Curryho a Sefi, jak spolu jdou na obhlídku maanhenské džungle, Jackovi sice vůbec neseděla a spíš by mu přišlo pravděpodobnější, kdyby právě spadl meteorit, ale nechal se tím rozpustilým zrzounem vyhnat z pokoje a zavést na jakési prostorné nádvoří. V dáli vycházelo slunce a oslepovalo Jacka svými paprsky. Zíval a mžoural na Vendelina jako na zjevení.

„Tak!" pravil Vendelin a zamnul si ruce. „Co víte o sensumenství?"

Jack znovu zívl a zapátral ve vzpomínkách na ty dávné doby, kdy mohl beztrestně proležet celé dny v zatuchlých knihách a poslouchat vyprávění Mistra Marryho. „Sensumen je člověk, který dokáže číst myšlenky a měnit je. Nejlepší z nás dokázali manipulovat lidmi jako kdejací linjaleni."

„A dál?" vyzvídal Vendelin.

Jack se podrbal ve vlasech. „Umím dobře Paměťovou meditaci a číst myšlenky a vzpomínky ostatních, jako bych jen tak listoval časopisem. Dál nic."

„I tak je to dobrý základ," ocenil Vendelin po chvíli. „Přál bych si, abyste měl stovky let času jako já, abych vám mohl vyložit vše, co jsem zjistil z učených skript. Ale to bohužel nemáme. Přesto disponuji jednou schopností, která by se vám mohla hodit."

Jack nakrčil obočí. „A to je?"

„Struny osudu," vysvětlil Vendelin dramaticky.

„Ach, o tom jsem slyšel," ucedil Jack unaveně a zatoužil po dece odložené na lehátku. „Jsou to ale čiré nesmysly. Většina toho, co jsem o sensumenství četl já, se zakládá na nicneříkajících slovech, které –"

Než Jack dořekl větu, stalo se hned několik věcí naráz. Vendelin Grandioz se vrhnul na šedovlasého kluka, jako by ho chtěl okrást, pevně ho chytil za paži a třemi spojenými prsty druhé ruky se dotknul jeho čela, přímo mezi oči. Jack vyděšeně vyjekl, jakou rychlostí se na něj ten zrzavý mužík vrhnul a jakou silou mu stiskl paži, ale dřív, než sebou stihl mrsknout nebo poděšeně vykřiknout, Vendelin ho zase jednou vzal do sféry vesmíru, v níž ho nikdy nenapadlo, že se ocitne.

Zdánlivě se nic nestalo. Vendelinův stisk povolil a Jack odvrávoral od kováře z Yothee, jako by měl vybuchnout. Chtěl mu říct něco dost peprného, ale v tu chvíli se podíval na svou hruď; skrz ni procházely stovky zeleně zářících provazců napjatých jako by za ně někdo tahal, mířily do všech světových stran.

Jack vykřikl, jak to ostatně dělal pokaždé, když ho něco k smrti vyděsilo, klopýtl a spadl. Vendelin stál kousek od něj a zvědavě zkoumal jeden z provazců čouhající z hrudi, který spojoval jeho a Jacka. Vedle Jacka mu vedlo z těla mnohem méně provazců.