KRYSTAMEN - Na věčnost

Kapitola 9. Kovářova moudrost

„Promluvme si."

Jacka nezajímalo, co mu neznámý povídal; dostal panickou ataku, křičel a otáčel se kolem sebe. Nevěděl, co se stalo, ale na Maan Henu se rozhodně nenacházel. Objevil se na místě, kde zem pokrývala nekonečná rovná mramorová podlaha, kde se v dáli nacházely prastaré sloupy z dávných časů a mezi nimi se potulovaly chuchvalce mlhy. Místo bylo prosvětlené bílým měkkým světlem, jenž ozařovalo celý ten nekonečný neměnný prostor. Jack to nedokázal pobrat, mnul si oči, křičel a nemohl se uklidnit.

Prošedivělý zrzavý muž navlečený v rádoby královském hábitu a se směšnou korunkou na hlavě stál pár metrů od něj a s rukama za zády a zkoumavým pohledem si měřil chlapce před sebou.

„Jsme v Síních věčna," vysvětlil muž. „Jmenuji se Vendelin Grandioz."

Jack se roztřásl. Hlavu se zavřenýma očima měl stále schovanou v dlaních, snad se bál, co spatří, až ji zvedne. Chvíli trvalo, než slova Vendelina Grandioze doputovala v Jackově mozku na to správné místo. „To přece není možné," zašeptal nakonec.

Řečený Vendelin Grandioz dál před ním stál, podivně pokřiveně, jako by nevěděl, jak stát rovně. Nic neříkal, potichu vyčkával. Jack zvedl hlavu a znovu si ho prohlédl – jeho zanedbanost, staré brýle s kostěnými obroučkami a silné jako okenní sklo.

„Vy jste žil před dvě stě sedmdesáti sedmi lety," vypravil ze sebe.

„Přinejmenším jste o mně slyšel. To je víc, než jsem si očekával," poznamenal Vendelin.

Jack zamrzl. „Samozřejmě že jsem o vás slyšel, slyšel o vás každý, kdo četl Memoáry Reese Osvoboditelky. Pocházíte z Vulcanie a vaším předkem byl Jákel Abrax, který zhotovil tavije." Stále se nedokázal přinutit se pohnout. „Ale to nedává žádný smysl. Tohle všechno nedává smysl." Konečně zvedl hlavu a prohlédl si okolí. „O Síních věčna jsem četl kdysi dávno ve starých zakázaných knihách. Co to má znamenat?"

Vendelin Grandioz pozvedl bradu. „Jsem sensumen, stejně jako vy. Zde se můžete objevit stejně snadno, jako dýcháte. Příteli, je mi takovou ctí... V životě jsem žádného jiného sensumena nepotkal." Familiárně otevřel náruč.

„Co tu vlastně děláte? Jak jste mohl nazvat Curryho svým synem?" nerozuměl Jack.

„Protože on je můj syn," odpověděl Vendelin Grandioz a poupravil si svou korunku. „Můj a mé milované Glen."

Jack se rozhlédl kolem sebe, na nekonečnou mlhavou krajinu, která vypadala jako kapesní vesmír schovaný v prastaré katedrále. „Pane Grandiozi," šeptal dál, protože se bál, že kdyby promluvil normálně, svůj hlas neovládne, „existence tohoto místa naprosto ničí pilíře fyziky. Sféra Síní věčna znamená, že tvorové mají duši. My dva teď rozmlouváme skrze naše duše, není to přece podstata této části reality?"

„Ano, tak jest," přisvědčil nevzrušeně Vendelin, zatímco dál zkoumal šedovlasého chlapce před sebou, jako by představoval fascinující muzejní exponát. „Snad mi prominete, že jsem si neodpustil tu kapku teatrálnosti. Je to celá desetiletí, co Currant odešel."

„Kapku teatrálnosti?!" zopakoval Jack. „Vždyť jste nás fakticky přenesl do jiné vesmírné sféry... Máte být už pár století po smrti!"

Vendelin se uchechtl. „Snad jste si nemyslel, že sensumenské schopnosti končí u toho, že umíme číst myšlenky? Naučil jsem se spoustu obdivuhodnějších a mocnějších schopností. Mohu být vaším mentorem. Jak vstupovat do Síních věčna, jak hrát na struny osudu..."

Jack znovu zamrzl, tentokrát však fascinovaně. Ten zrzavý muž ho svými slovy vábil, jako rybář chytá ryby do svých sítí. Myslel si, že je možná v celém Stříbrném prstenu jediný sensumen, a teď mu ten mužík s brýlemi nejenže tvrdí, že je jím taktéž, ale že je starý skoro tři století a že se dokonce kdysi setkal s Reese Osvoboditelkou. A to celé mu vypráví v Síních věčna! Udělal krok k němu, aby dal najevo zaujetí, ale dost daleko, aby si k němu udržel odstup a ze vzduchu nezmizela ona nasycená nedůvěřivost.