KRYSTAMEN - Na věčnost

Kapitola 2. Mír v duši, láska ve světě

V Chrámoví, baště všech linjalenů, které odolalo Dark Lordu i Mistarovi, šlo nalézt mnoho podivuhodného a spoustu věcí, které vypadaly jako kouzelné. Původ těchto předmětů Jack jen málokdy skutečně odhalil a měl zato, že magistři Bratrstva a Sesterstva před svými učni skrývají mnohem starší a silnější věci než mluvící klepadla, která si v dobré náladě prozpěvovala, a v té špatné nakvašeně chřestila a klela.

Vědělo se, že nejhrozivější artefakty se skrývají za těžkými kovovými dveřmi v nejspodnější části katakomb, kam jen skutečně pramálo studentů někdy zabloudilo. Zamčené pokoje představovaly pro Jacka pomyslné pozlátko, které však muselo být jeho rejdivým očím utajeno, což ho neobyčejně štvalo – představa toho nezměrného vědění skrytého za pancéřovaným vchodem ho nadchla, kdykoliv mu přišla na mysl.

Ale jako člověk milující celý areál věděl i o místech, ke kterým měli přístup studenti, a přesto měly svůj mystický náboj, ať už příjemný, osvěžující, či děsivý. Jack měl slabost zejména pro jedno, kterému přezdíval Síň duchů.

Tam se taky oné neděle pětadvacátého Agostta, tedy pětadvacátého dne osmého měsíce roku 101 Třetí věkové éry, vydal. Snad aby si pročistil myšlenky nebo jen nasál onu neodolatelnou atmosféru.

Síň duchů ležela v pravém křídle v přízemí. Vedla k ní spletitá cesta skrze několik učeben a gobelínů tvářících se jako obyčejná zeď, tiše se chichotajících, když se jich někdo dotkl. Dveře už potřebovaly promazat (vlastně úplně vyměnit za nové) a neuklízelo se tam už nějaké to staletí. Jackovi to ale nijak zvlášť nevadilo – prostě jen zamyšleně zaplul dovnitř.

Obestřel ho neopakovatelný nádech celého toho pokoje. Síň měla kruhovitý tvar; nejednalo se o nijak zvlášť velkou místnost, zato strop se ztrácel ve zdejším šeru. Podlaha byla černobíle čtverečkovaná s vyznačenými šachovými figurkami v zajímavém postavení, kdy přítomny byly všechny hrací kameny, přesto však stačil jeden tah k šach matu. Stěny měla síň obložené – takřka doslova ověšené – všemožnými vitrínami, poličkami a skříňkami; a v nich stály vystavené poháry, medaile a ceny zlaté, stříbrné, a další z neznámých kovů. Podivně tlumeně světélkovaly, což v příšeří skutečně vypadalo jako bloudící duchové. Vzduch zde visel těžký a prosycený prachem na takové úrovni, že Jack přímo viděl jednotlivá zrnka.

Když vstoupil, místností to divoce zašumělo. Poháry se roztřásly a prach se sám od sebe zvířil; pak se zase ustálil, jako by se jednalo o docela obyčejné nánosy prachových částic. Mělo to nepopsatelně magický náboj, kterého se Jack nemohl nabažit. Vždy si sednul doprostřed a koukal na světélkující poháry dávno mrtvých, které na něj blikaly jako hvězdy na nebi, a přemýšlel, kdo je asi vyhrál a proč je umístil zrovna sem. Pokojem se čas od času rozšuměly šepotavé hlásky beze slov a prach se zvedl a zavířil kolem zahloubaného Jacka...

Náhle ho cosi, uprostřed šeptajících hlásků ze záhrobí a fosforeskujících pohárů, vyrušilo. Jack roztrpčeně otevřel oči a zaposlouchal se; znělo to, jako by se chrámem blížilo celé stádo pakoní řvoucích jako roztřeštění paviáni. Brzy nato se dovtípil, že to jistě musejí být procházející studenti, ale kam by v takovém počtu šli? Poposedl si na šachovnicové podlaze a rázem mu došlo, co je vlastně za den.

Svátek Prozření.

Nejsvětější událost celého roku. Jak na to mohl zapomenout? Jack si odfrkl a šeptandy neviditelných duchů společně s ním. Zřejmě to připomínal Marry na poslední hodině spirituality, kdy se Jack zase zamyslel natolik, že nevnímal nikoho jiného. To se mu taky stávalo častěji, než by mu bylo milé.