KRYSTAMEN - Na věčnost

Kapitola 12. Nejvyšší čas

Curry vzbudila palčivá bolest v jeho pravé ruce. Pulzující končetina mu rychle připomněla události na Tajfunu – černě zahaleného Skyla, roztříštěnou pistol, namodralý uspávací plyn –, ač se dlouho bránil těm dotěrným myšlenkám, protože se mu zdál sen živý, jako by se něco takového skutečně stalo. Ocitl se v něm zpět na měsíci Maan Hen, kde se pořádala velkolepá hostina s jeho tátou a mamkou, Sefi i Jackem. Byl to nesmysl, protože Curry většinu svého života prožil pouze v přítomnosti podivínského Vendelina Grandioze a věčně tiché Glen Yomée, nepočítaje bezduché služebnictvo stvořené nerostiálem. Ale ta zdánlivá pohoda, kdy Serafina podávala čaj a Jack všechny bavil kouzelnickými triky, ho zcela učarovala.

Když konečně přišel k sobě, chvíli se mu dělaly mžitky před očima, takže až po jejich odeznění se mohl posadit na tvrdou kovovou zem a rozhlédnout; nacházel se v cele rozhlehlého vězení. Cely byly maličké a tísnilo se jich v tom obrovském pokovovaném prostoru stovky. V každém se nacházely rozličné bytosti ze všech koutů Galaxie. Naskýtal se dobrý rozhled, protože celu ze všech stran tvořily jen laserové příčky, takže šlo z jednoho konce vězení nahlédnout do všech ostatních cel.

Chytil se za pravou ruku – celá dlaň mu tepala tupou bolestí ze spáleniny, kterou mu přivodila jeho vlastní kulka odražená ze Skylova svitoseče. Sykl bolestí. Měl ji rudou jako čerstvě rozmačkaná rajčatová šťáva.

Curry po rychlém zhodnocení zjistil, že jsou se Sefi v cele jediní lidé. Sefi! Curry se vrhl k bezvládnému tělu blonďaté dívky, které leželo dlouhé jak široké uprostřed cely.

„Vzbuď se, ty nádhero jedna, vzbuď se!" láteřil Curry a pleskal na Serafininy tváře. Ať už zásluhou právě toho nebo jednoduše vyprcháním účinků uspávacího plynu, Serafina se probudila poměrně zanedlouho.

Chvíli roztržitě mrkala a gestikulovala kolem sebe, načež se zpříma zadívala na Curryho. „Co to zase je?"

„Obávám, že se nás zajala odchytová loď Megarmor," zašeptal Curry, protože ve vězení panovalo až nepřirozené ticho, přerušované jen nářkem nebo tichým šepotavým polohlasem zajatých. „Sbírá podezřelý živly bloumající galaxií a po krátkým procesu je posílá do vězeňský soustavy Pa-Kor Hu."

Serafina jedním krátkým pohledem zhodnotila situaci. „No, tak to jsme v loji."

„Už jsem to jednou byl," poznamenal Curry a podrbal se na hlavě, „když jsem poprvé vstoupil do centrální galaxie. Podařilo se mi uniknout z transportu do Pa-Kor Hu a pak si obstarat falešný doklady, ještě, když Říše neměla tak propracovanej systém."

„To teď nehrozí," zaryčela vztekle Serafina. „Strašně mě bolí hlava. Ten Skylus... Nic tak strašného jsem ještě neviděla."

„Je ještě horší, než se říká," přitakal Curry. „Musíme něco –"

Ozvalo se kovové zasyčení otevřených dveří kdesi v pravé části vězení a všichni obyvatelé cel vyděšeně vypískli a schoulili se do sebe. Curry a Sefi po sobě hodili vyděšené pohledy. Dobře vycítili děsuplnou atmosféru, která ještě víc zhustila dosud přetrvávající vzduch čirého zoufalství. Pasažéři Tajfunu si na okamžik pomysleli, že se zase blíží Skylus, ale těžké kroky zcela neslučitelné se Skylovým zjevem zabijáckého tichošlápka je rychle vyvedl z omylu.

Trvalo snad celou věčnost, než původce vší té bázlivosti stanul (k Sefině a Curryho obrovskému zděšení) přímo před jejich celou.

Jednalo se o více jak dva metry vysokého kyborga, jehož lysá hlava byla napůl modifikovaná robotikou a ta druhá zbývající lidská polovina celá zbrázděná jizvami a spáleninami. Tělo měl obrovské, dvakrát tak širší i delší než Curry, a u opasku v pouzdře skrýval rukojeť svitoseče. Nebylo tak podivení, proč budil takový strach – jestliže by měl mít strach nějaké lidské ztělesnění, bezpochyby by to byl právě tvor před nimi.