KRYSTAMEN - Na věčnost

Kapitola 1. Ticho před bouří

Jack tu holku nesnášel. Ten způsob, jakým se nesla, pohledy, které vrhala, a její neuvěřitelně povýšenecký výraz ho doháněl k šílenství. Neubránil se znechucenému zkroucení rtů vždy, když ji viděl.

Ušklíbl se proti zapadajícímu slunci a posadil se na jednu z mnoha laviček Sadu všech bohů.

Taraki se opravdu dalo nazvat existujícím rájem, protože díky jeho izolovanosti se vyhnulo všem nepříznivým vlivům galaxie a žilo si samo uprostřed ničeho, nikým neohrožováno a nikým neporušeno. Relativní utajenost celé planety se projevila zejména před sto lety, kdy se vyhnula zrakům Mistara, samozvaného krále všeho živého, a jeho připojení k vyhlášené Věčné říši, něčeho, co se dalo nazvat politickým a vojenským spojením do planetární konfederace. Tak se to alespoň tvářilo. Mistaro nebyl ničím jiným než krutým samovládcem.

Květina vedle Jacka si hlasitě kýchla. Na to tam byl celkem zvyklý; rostly tam daleko podivuhodnější rostliny z celé široširé galaxie než jen kýchající houští růžových kvítků. Když se třeba zastihla ta veliká sytě modrá slunečnice kolem poledne, silně voněla po třešních a snažila se uškrtit kohokoli, kdo zrovna šel kolem. Mistři Bratrstva a Sesterstva Síly na ni vždycky urputně upozorňovali, a přesto obden šlo potkat u slunečnice nějakého nebohého linjalena, co byl chycen do jejích šlahounů.

Jack linjalen nebyl. Divil se tomu kdokoliv, kdo na to přišel.

„Ty? A proč teda bydlíš na kolejích Bratrstva?"

„Nejsi náhodou nějaký ten prapravnuk Reese Osvoboditelky?"

„Tebe vůbec neznám."

Celým jménem se jmenoval Jacob Savior-Sinclair a po svých předcích zdědil klasickou vizáž sinclairské krve: šedobílé vlasy, bledou pleť a špičatou bradu. Jen oči se vymykaly a odhalovaly příslušnost k pramatce rodu, Reese. Měly světle zelenou barvu, jako čerstvě posečená louka. Jednalo se už o takový klenot rodinné větve, ze které vzešel on sám. Za pár týdnů měl oslavit své sedmnáctiny, a přestože se už pěknou řádku let dobrovolně vzdával tepla nedalekého rodinného statku ve prospěch kolejí nejstaršího řádu Fei, moc přátel neměl a vlastně většina obyvatel Bratrstva o něm neměla ani potuchy.

V podstatě věci ani žádného skutečně dobrého kamaráda neměl. Kdo by se taky s tím veskrze introvertním podivínem, věčně zahloubaným do tlustých knih, chtěl bavit? Nebylo ani zřejmé, jestli on sám vůbec o nějaké přátele stojí. Respektive se o jejich získání nikdy pořádně nesnažil, ale bůhví, jestli kvůli nezájmu či prosté neschopnosti, což však bylo zvláštní, protože jeho rodiče i sestra byli svou vřelostí přímo vyhlášení.

Postavu měl štíhlou a docela vysokou, ale kvůli jeho věčnému hrbení nevynikla. Delší zplihlé vlasy mu spadaly do očí, pohled měl stále hledící jakoby do říše snů a neklidné ruce si, pokud zrovna nedržel knihu, neustále žmoulal.

Ze zadumání ho vytrhl psí štěkot. Pod Jackovýma nohama se mihla barevná šmouha a o vteřinu později už na jeho klíně spokojeně vrněl Aegir. Bylo to podivné psisko – srst mu hrála všemi odstíny modré, ocas a uši připomínaly ty liščí a jakýmsi podivným způsobem voněl po mátě a citronu. Aegir mohl znamenat jen jediné...

„Ách, Jacobe, také sis vyrazil na západ slunce?" ozvalo se.

Zpoza nedalekého zarostlého křoviska plného oranžových bobulí se vybelhal Marry. Vousy i vlasy měl už dočista bílé, ale stále husté, a přestože na nose měl nasazené malé kostěné brýle, oči mu rámovaly hluboké vrásky a ztěžka se opíral o kovanou hůl, vůbec nevypadal na svůj věk. A že byl starý požehnaně. Zahalen byl do klasické bratrské tyrkysové róby se zlatým opaskem a rukojetí svitoseče.