KRYSTAMEN - Na věčnost

Kapitola 5. Odvrácená tvář

Byl to šok. A ten nepřešel ještě dobrou půlhodinku potom, co zaprášená prkna představující podlahu rupla pod Jackem a Sefi, a oni se sesuli ne nepodobným způsobem jako kyborzi před nimi do nevelkého, neosvětleného prostoru pod zemí.

„Moc se omlouvám," opakoval pořád překotně Layen. Měl také velice dobrý důvod: Jack ještě psychicky zvládl dva vraždící maniaky napůl lidi-napůl roboty, ale několikero párů očí, kteří na něj s hrůzou pohledělo v nenadálém příšeří vzniklém dírou v podlaze, mu málem definitivně přivodilo infarkt.

Ukázalo se totiž (poté, co Jacka chytnul amok), že Borx a Parkel skutečně šli po pravé stopě a pana Layena nenavštívili náhodou – poskytoval totiž azyl uprchlickým dětem. Když Jack a Sefi vyletěli z díry jako čertíci z krabičky, postupně na světlo začala vylézat kupa dětí v otrhaných šatech a s ušmudlaným zevnějškem. Layen měl co dělat, aby vše vysvětlil.

„Omlouvám se, dorazili jen pár minut před tím, než jste přijeli vy, a já byl hrozně nervózní... Vůbec nevím, jak mě ti vymahači našli, prostě..."

Jacka i Sefi vysvětlování rudého čtyřokého tvora v tu chvíli pramálo zajímalo. Prohlíželi si deset dětí až s trapnou zvědavostí: rázem si totiž oba povšimli, že ani jedno z nich nemělo čistě lidský původ. Někteří se sice zdály humanoidní (a podobně jako Layen měly jen o trochu větší hlavu, než je běžné, nebo o pár párů končetin více), ale někteří ani to ne – jedno vypadalo jako veliká oliheň, a jiné zase jako přerostlá moucha.

„Vy nejste lidé," vydechla dezorientovaně Sefi. Nebylo tak k nevíře, proč se rodilí Tarakiané tak divili – v životě neviděli tolik ufonů pohromadě. Jistě, v Chrámoví studovali i nelidští linjalenové, ale ti se dali spočítat na prstech. Kdysi se sice v Bratrstvu hromadilo spoustu nehumanoidních bytostí, ale jejich příliv skončil s počátkem Třetí věkové éry.

„Samozřejmě že to nejsou lidé," ohradil se dotčeně Layen a napřáhl své ruce s dlouhými prsty před uprchlíky, jako by je chtěl chránit před neviditelným nebezpečím (tělem Parkela opět projel elektrický šok a většina dětí vyděšeně vypískla). „Cožpak by člověčí děti měly zapotřebí utíkat?"

„Co prosím?" otázala se Serafina zmateně. Už se uklidnila natolik, že si založila svůj svitoseč za opasek a přimhouřila oči.

Layen zastříhal ušima jako osel. „Čemu nerozumíte, dámo? Kde jste byla posledních sto let?"

Na izolované planetě jako jediné zcela skryté očím pána Věčné říše, kam hrůznosti galaxie přicházely jen jako vzdálené zkazky, mihlo se Jackovi hlavou a Serafině zřejmě něco podobného taktéž, protože sklapla.

„Napadlo mě to hned, když jsem viděl ten váš modul," řekl Layen smířlivě. „Dříve se to tady vámi hemžilo, teď už jsem tarakianskou loď neviděl jak dlouho. Mladá linjalenská krev, co?"

Za maskou nervózního čtyřokého tvora se skrýval bystrý duch a inteligentní postřeh. Zjevně byl mnohem starší a zkušenější, než se zdál.

„Mistaro propaguje ideologii lidské čistoty. Ostatní rasy považuje za méněcenné a za staletí působení se mu již podařilo vybudovat fungující systém rasové segregace a bojkotu vůči všemu nelidskému. Tahle dítka –" a mávl směrem k bázlivě krčícím dětem, „– byla zachráněna před pogromy z několika planet, které na ně organizuje Mistarova tajná policie."

Jacka to až tak nepřekvapilo. Podobné věci se už dávno dozvěděl od mistra Marryho, ale vidět to na vlastní oči ho jaksi vnitřně paralyzovalo. Serafina se zdála šokovanější.