Anaid Viguité: Rodinné tajemství (2. díl) ✓

》Prolog《

Máme tu první díl - vlastně prolog - mé duologie s názvem Anaid Viguité :DD

Doufám, že se Vám má další kniha zalíbí a s radostí si jí přečtete :)))

V médiích máte vzhled Camille :D

---------------------

V rohu malé šedivé cely se krčila žena středního věku. Její blonďaté kadeře byly slepené potem. Schovávala se za malou toaletou a snažila se vymyslet únikovou cestu.

„Haló? Haló!! Pomozte mi někdo!!"

Její zoufalý křik se linul místností a následně i opuštěnou chodbou.

Najednou žena zpozorněla. Slabé klapání botou jí nahánělo hrůzu. Již věděla, co se blíží. Přijde a zase jí ublíží. Zase ji znásilní, či jí zbije, nebo i hůř.

Nový příchozí se zastavil před velkými ocelovými dveřmi a s vrzáním je otevřel.

Žena si prohlédla tak dobře známou tvář. Vraha, který zabil její spolubydlící a který ji tu už přes měsíc vězní. Nevěděla přesně, jak je tu dlouho. Jediné osvětlení bylo blikající světýlko uprostřed cely.

Muž přešel k ní a dřepl si. Usmál se na svoji vězenkyni, prudce stiskl její zápěstí, až žena vyjekla bolestí. Jeho tvář ozdobil spokojený úšklebek. Jak moc miloval, když někdo trpěl.

„Je čas, milovaná Camille. Ale nejdřív," hladově si prohlédl Camillino tělo a ona ihned pochopila, po čem touží," si trošku pohraju."

Uchopil její čelist do ruky a žena obranně uchopila jeho ruku. Zaryla do něj svoje nehty.

Dravě ji políbil. Líbal ji tak hladově a dlouze, že Camille nemohla dýchat. Když se odtrhl a znovu si ji prohlédl, žena se sípavě nadechla a zděšeně pohlédl na zem.

„Proč se na mě nepodíváš?" Jeho hlas byl hrubý.

„Jsi," Camille polkla, „jsi zrůda."

„To mě potěšilo, vskutku."

Muž znova dravě začal líbat svoji zajatkyni, která se pracně bránila. V záchvatu touhy muž Camille kousl do spodního rtu a ta vykřikla.

Její krev mu stékala a přelévala se na jazyku. Ta chuť byla naprosto dokonalá. Zapomněl na svůj předchozí záměr a rty přejel Camille po rameni.

„Prosím, už ne." Její hlas se zlomil v půli věty.

Muž nezaváhal a zakousl se do své oběti. Camille se divoce bránila, dokud se nesmířila s tím, že se odsud živá nedostane.

Buď ji zabije, nebo z ní udělá zrůdu, jak jí slíbil.

Po chvíli se upír odtáhl a zaklonil hlavu, aby si vychutnával poslední kapky její krve. Poté se podíval do jejích zelených a vyděšených očí. Usmál se na ni od ucha k uchu.

„Prosím, ne." Jejích slov si nevšímal.

Pohladil ji palcem po vychrtlé tváři a naklonil hlavu na stranu.

„Připravená?"

Camille rozhodně zavrtěla hlavou a do očí se jí nahrnuly slzy.

„Prosím..." Dala si hlavu do dlaní a přitáhla si kolena blíže k tělu, aby se před ním bránila.

„Bože, ženská, přestaň už prosit." Upír obrátil oči v sloup.

„Nicolasi, ne..."

To už však Nicolas neudržel své nervy na uzdě a Camille udeřil.

„Dost zdržování!"

Upír si rozkousl zápěstí a poté uchopil Camilliny dlaně a odtrhl je od její tváře.

„Pij!" Rozkázal a k ústům ji násilím přiložil své krvácející zápěstí. Camille zavrtěla hlavou. Nicolas ji silně zmáčkl čelist a donutil ji otevřít ústa. Nakapal jí tam několik kapek své krve. Camille se pokoušela krev nespolknout, ale nakonec to vzdala a poslušně ji spolkla.

Upír se k ní naklonil a políbil ji. Tentokrát však něžněji než obvykle, což Camille zaskočilo.

Než se však nadála, zlomil ji vaz a ona upadla do temnoty.

Vrah se skláněl nad svojí obětí a s radostným úsměvem si ji prohlížel. Poté vstal a vzal mrtvou ženu do náruče.

Přešel s ní k výtahu a zmáčkl malou 7 na klávesnici. Výtah se rozjel a zavezl oba do potemnělého bytu, momentálního Nicolasova útočiště.

Ženu položil na rudý gauč a odešel do vedlejší místnosti. Když vešel dovnitř, ozval se dívčí křik.

Nicolas se vrátil a za vlasy držel malou štíhlou blondýnku okolo 15 let. Ta se bránila, jak nejlépe mohla. Upír ji unesl z její vyhřáté postele a dívka si byla vědoma, že policie ji už hledá.

Nicolas ji hodil ke gauči a zařval: „Jméno!"

„To bys chtěl vědět, že? Ty hajzle, mí rodiče jsou neskutečně bohatí, oni-„

„Tak dost!" Upír se přemístil před dívku, chytl ji okolo krku a vznesl do vzduchu. Až teď si dívka všimla mrtvé ženy, bezvládně ležící na gauči. Vytřeštila na ni oči a pozorovala její bledou tvář.

„Ptal jsem se tě na něco!"

„Fiona! Fiona Blade!"

„Hm. Tak těžké to nebylo, že?"

Poté Fionu upír odhodil na druhý konec obýváku. Dívka se praštila hlavou o konferenční stolek a rozrazila si čelo, až jí začala téct krev.

Stočila se do klubíčka a upřeně sledovala mrtvou Camille.

„Co jsi jí to udělal?!"

Upír se znova podíval na Fionu a šibalsky se usmál.

„Proměna, děvče. A ty budeš její první kořist?"

Fiona vykulila oči a tentokrát se zahleděla na Nicolase. Ozval se hlasitý nádech a oba pohledy se stočily k již sedící Camille.

Ta hladově pozorovala Fioninu tržnou ránu svýma karmínovýma očima. Nicolas se přemístil k Fioně a bolestivě ji chytl za předloktí. Potom ji dovedl ke Camille a podkopl jí nohy.

Z kapsy vytáhl nůž a obratně nařízl Fioninu kůži na krku. Ta vyjekla leknutím a otočila se zděšeně na něj, neschopná slova.

„Bon apetit." Upír ukázal rukama na Fionu.

Camille se děkovně usmála na svého stvořitele a poté objala Fionu. Silně si ji k sobě přitáhla a dravě se ji zakousla do hrdla.

„Proměna dokončena." Usmál se Nicolas.