Anaid Viguité: Rodinné tajemství (2. díl) ✓

》Bar půlměsíce《

Ložnice byla zatemnělá. Přes černá okna neprosvítaly žádné paprsky zapadajícího slunce. Místnost byla ozářená pouze dvěma obyčejnými lustry v barvě karmínově rudé, stejně jako okolní stěny.

V obrovské bílé manželské posteli s nebesy stejné barvy leželi žena a muž. Oba polonazí, stulení do vlastních náručí.

Z ničeho nic muž otevřel oči a prudce ulehl na záda, až mu blonďaté vlasy spadly do modrých očí. Žena po jeho boku nespokojeně zabrblala a otočila se také na záda. Medové vlasy měla rozházené po celém polštáři, až téměř k obličeji jejího milence.

„Proč jsi vzhůru?" Pošeptala a přiložila si ruku před oči, aby zabránila průniku tenkého paprsku do jejích fialkových očí.

„Už mě nebaví okolo toho všeho jen tak obcházet. Sejdu se s ní." Pronesl Nicolas chladně a dál pozoroval sněhová nebesa.

Camille si nespokojeně prohrábla vlasy a otočila hlavu na upíra, ležícího po jejím boku.

„Mám to pod kontrolou. Vše jde tak, jak by mělo." Přimhouřila oči a její hlas se stal znovu ostrým jako žiletka.

„Já vím, lásko. A věřím ti. Dej mi tvůj mobil." Upír natáhl ruku a rozevřel dlaň, čekajíc až jeho milenka uposlechne rozkaz.

„K čemu ho potřebuješ?" Ohradila se Camille mezitím, co podávala svůj mobil Nicolasovi.

„Napíšeme tvé kamarádce." Usmál se Nicolas a odhalil řadů bílých zubů a dlouhých špičáků.

Camille si odfrkla a založila ruce na prsou. „Věříš mi ty vůbec?"

„Samozřejmě. Jen si chci taky malinko pohrát. Nebaví mě to pozorovat z nezúčastněného pohledu." Prohodil upír a odložil mobil na noční stolek po jeho levici.

Camille se sama pro sebe usmála, vyhoupla se z postele a obkročmo se usadila na Nicolase. Ten automaticky uchopil její boky a začal ji prsty laskat hebkou, ještě opálenou pokožku. Oproti Camille Nicolasova pokožka zářila bělobou. Kolik let už to je, co jsem nevstoupil na sluneční svit? Dvě stě? Tři sta? Pomyslel si.

Camille odborně obkreslila každičký sval, který se pod jejím dotekem zatahoval a povoloval. Nicolas spokojeně ležel a pozoroval práci své milenky.

Upírka se nahnula k Nicolasovu uchu a pošeptala: „Teď si budu hrát já." Jemně skousla milencův ušní lalůček a ten spokojeně vydechl. Poté ho políbila na rty.

---------------------

Po rozlehlém pokoji se ozývalo dunění, oddechování a občasné zavrčení.

Tělocvična byla vybavena velmi obstojně. Jedna stěna se honosila žebřinami, v dalším koutě vysely boxovací pytle. Našel se tu i ring a různé atletické pomůcky, jako například kladina či kruhy zavěšené ze stěny. Bylo tu vše, co potřeboval lovec k tréninku.

Destiny stála v rohu místnosti a z rukou jí poletovaly postříbřené hvězdice, zkušeně se zapichující do 10 metrů vzdáleného středu terče. Vždy, když lovkyně trefila svůj cíl, se sama pro sebe ušklíbla a vytáhla další hvězdici, kterou zkušeně vrhla do středu terče.

Liam bojoval v ringu s drobnější černovláskou, která ho pozorovala svýma ametystovýma očima a odhadovala každičký jeho krok. Liam popošel vpřed a zaútočil jako první. Chyba. Anaid se zkušeně vyhnula jeho pravému háku a skočila na něj celou svou vahou. Démon, rozhozen svojí chybou a nyní ležíc na zádech pod tíhou drobné vlčice, zvedl poraženecky ruce.

„Musíš se hodně lepšit." Řekla nezaujatě Anaid. Její myšlenky se stále ubíraly k Sáře. Kde asi je? A žije vůbec? Ne, na to nesmím myslet.

Lovkyně elegantní chůzí kočky přešla ke své tašce a vytáhla z ní půllitrovou flašku vody. Celý půllitr vypila na jeden nádech.

Najednou ji zavibroval mobil. Zvedla ho a všimla si nově příchozí SMS od neznámého čísla. Rozklikla ji.

O pár sekund později se mobil s žuchnutím ocitl na zemi. Černovláska spěchala z tělocvičny.

„Kam to jdeš?!" Křikl na ni Liam, právě trénujíc na boxovacím pytli.

„Přečti si tu SMSku. Za deset minut buď připraven. Destiny, ty počkej, až se James vrátí a řekni mu, kam jsme šli." Pronesla ve spěchu Anaid a vydala se do svého pokoje.

Liam kolébavě došel k mobilu a zvedl ho ze země. Podíval se na příchozí zprávu, kterou si musel pročíst aspoň desetkrát, než se vzpamatoval a vydal se převléci z propoceného oblečení.

SMS nechal rozkliknutou:

Má drahá Anaid, sejdeme se v Baru půlměsíce, přesně v deset hodin. Chci si popovídat. Nicolas

----------------------

Lovkyně s Liamem za zády stáli před Barem půlměsíce. Nenápadný domeček uprostřed obchůdků s potravinami, avšak pro nadpřirozený svět tolik známý. Jediný neutrální bar na území Paříže, kde neexistovaly války ani nic podobného. Jakékoliv napadení někoho uvnitř baru bylo trestáno nejvyšší daní, smrt. I pro upíry, nemrtvé, to bylo něco, po čem netouží.

Anaid se nadechla a přešla k obrovskému dvoumetrovému hlídači. Působil jako hora svalů. Lovkyně oproti němu byla mrně, které se zatoulalo své mamince.

Hlídač, v černém krátkém tričku a černých úzkých kalhotech, si oba změřil velmi podrobných pohledem. Jeho holá hlava, bez vlasů a s třídenním strništěm, působila jako odrazka světla z nápisu baru.

Jeho ruce se honosily mnoha tetováními. Anaid poznávala jen jedno jediné, malý kroužek s uvnitř Davidovou hvězdou, značící kouzlo síly. Tím pádem byl silnější než obyčejný upír, vlkodlak či démon.

Hlídač hlídal dvoje dveře. Jedny byly dvoukřídlé a druhé se honosily písmenem W. V té místnosti je vlkodlaci proměňovali, aby mohli vstoupit do baru.

Anaid neměla v plánu se tu zdržet déle, takže se rozhodla ukázat démonickou tvář.

Přistoupila k hlídači.

„Prokažte se." Jeho hlas zahřměl jako hrom, až se Liamovi vytvořila husina na zádech. Anaid klidně vydechla a zadívala se do hlídačových čokoládových očí. Její bělmo i duhovka zčernaly a zuby jí zašpičatěly.

Hlídač přikývl a poodstoupil z cesty. Teď byl na řadě Liam. Zopakoval Anaidin postup a bez obtíží proklouzl kolem hlídače do Baru půlměsíce.

Když otevřel dveře, ocitl se v hlučném baru. Usedl k jednomu menšímu stolku a pozoroval tančící nadpřirozené.

Anaid stála mezi barem a tanečním parketem, hledajíc upíra, který ji sem pozval.

Konečně uviděla blonďatou kštici a ucítila nezaměnitelný pach limetky a kolínské. Nicolas. Rázným, avšak opatrným krokem se vydala k nejvzdálenějšímu boxu pro pět lidí.

Ihned, jak ji upír spatřil, tak vstal a gentlemansky si s Anaid potřásli rukou. Lovkyně jeho chování nechápala.

Opatrně se usadila k upírovi a podezíravě si ho měřila pohledem. Jeho rozepnutá rudá košile dávala na odiv sněhovou pokožku. Oči barvy moře ji se zaujetím pozorovaly a měřily si ji. Na tváři se upírovi zračil úšklebek.

„Tak o čem jsi chtěl mluvit, Nicolasi?"

------------------

Předem bych se chtěla omluvit, že kapitola vyšla později o den později :/ Nestíhala jsem :) 

Ale bez obav, příští kapča tu bude zase normálně za 2 dny :D