Anaid Viguité: Rodinné tajemství (2. díl) ✓

》Děťátko《

Mladá černoška procházela ulicí a prozkoumávala každičký centimetr. Osobně se jí vůbec nechtělo hledat kamarádku Anaid - tu Sáru. Nepřišla ji důležitá a ona si byla jistá tím, že ji nějaký upír zabil. I když se modlila, aby to tak nebylo.

Dez si byla vědoma, že kdyby Sára umřela, Anaid by to silně zasáhlo. To poznala, měla na to svůj šestý smysl.

„Kruci. Jak ji mám najít." Lovkyně kopla do malého kamínku a ten se odkutálel na zahradu jednoho z rodinných domků tady na předměstí.

Ušla sotva pět kroků, když se jí pod nohama objevil stejný, dokonale kulatý a bílý kamínek, jaký před okamžikem odkopla.

Zaraženě zastavila a svraštila obočí. Hypnotizovala ten kámen, jako by se ho snažila nějakými supeschopnostmi vyzvednout do vzduchu. Pak se koukla na zahradu.

Uviděla nepatrný a nejasný stín, který se pohnul směrem k domu.

Vyrazila tam.

Ladně přeskočila plot a ocitla se na krásné zahradě, lemované pestrobarevnými květinami. V zadní části se nacházel větší rybníček s kapry koi a vedle něj se tyčila vysoká prolézačka se skluzavkou a houpačkami.

Přešla okolo altánku na verandu a opatrně zaklepala na dřevěný okraj síťovaných dveří.

„Haló?!" Zvýšila hlas a koukala do domu, kde se nikdo očividně nenacházel. Ale Dez si byla jistá, že na zahradě někoho zahlédla.

Jen pokrčila rameny a otočila se k odchodu, když dostala pocit, že ji někdo pozoruje. Otočila se a v tu chvíli na ní zaútočila vysoká dívka v šedém overalu. Destiny se prudce sehnula a dívka ji přeskočila. Avšak se stihla ve vzduchu otočit a ladně dopadla na nohy, modré oči upřené na ni. Její ostrou tvář lemovaly až bílé vlasy dlouhé až po pas.

"Co tu pohledáváš?" Procedila skrz zaťaté zuby na lovkyni. Dívka zkoumala očima Dez, jako by byla z jiného světa.

„Jen jsem tu zahlédla pohyb, nic víc." Řekla lovkyně a chystala se k odchodu. Jenže bělovlasá dívka na ni opět zaútočila a ostrými nehty rozškrábla kůži na Destiiném rameni.

Lovkyně sykla bolestí a vytáhla z kapsy, ukryté pod dlouhým tričkem s potiskem I ♥NY, ostrý nůž.

Dívka zavrčela a znova se vrhla na lovkyni. Ta se hbitě ohnala a rozřízla stehno své protivnice. Najednou ji z lemu legín zavibrovala malá krabička, kterou lovci využívali při potřebě pomoci. Liam nebo Anaid potřebují její pomoc. Vytáhla krabičku z úkrytu a povšimla si na digitálním displeji písmena A. Takže Anaid.

Krabičku rychle schovala zpět a vrhla se na bělovlásku. Ta se kulhala pryč, z jejího dosahu. Destiny ji zkopla na všechny čtyři a stoupla si před ní.

„Proč jsi na mě zaútočila?" Prskla dívce do tváře a hypnotizovala její až příliš modré oči. Musela uznat, že ta mladičká holka byla krásná.

Dívka polkla.

„Poslal mě on, jako rozptýlení." Zašeptala a ohnala se rukou proti lovkyni. Ta uskočila a hbitě kopla útočnici do tváře, která teď byla plná šrámů.

„Kdo on?" Procedila Dez a nachystala si nůž na rychlý konec.

„To nesmím říct. Nikdy jsem ho neviděla. Udává jen rozkazy." Kuňkla.

Destiny na nic nečekala. Tahle holka jí nic víc neřekne. Ostrá čepel rychle a bez potíží projela skrz hrdlo ležící dívce a navždy ji poslala do věčných lovišť.

Pak se lovkyně vydala na pomoc kamarádce.

-------------------------

Anaid stála nad hromádkou popela a zírala na postavu před ní. Žena se stále odmítala pohnout a vystoupit na světlo, teda přítmí.

„Proč se mi neukážeš?!" Zařvala a udělala pár sebejistých kroků blíž, přičemž schovala obě dýku a vyměnila ji za dlouho a extrémně ostrou katanu.

„Ty určitě víš, kdo jsem." Odpověděla jí žena a pak zmizela. Lovkyně pozorovala okolí a hledala jakékoliv známky pobytu neznámé zde.

„Ehm." Někdo si za černovlásčinými zády odkašlal. Dívka se pohotově otočila a spatřila neznámou.

Před ní stála drobná žena, oblečená v obyčejném černém tričku a kraťasech, a pozorovala lovkyni svýma jemně fialovýma očima. Její medové vlasy byly svázané v úhledném vysokém culíku. Ruce měla za zády a jen tam tak nevinně stála, s úsměvem na tváři, až se ukázala její špičáky.

Tak tohle je ta žena, Camille, kterou Anaid potkala v baru. A její zuby vysvětlují tu načervenalou barvu očí, které kdysi měla.

„Tak mě tu máš, v mé plné kráse." Camille rozpřáhla ruce.

„Co jsi zač?" Špitla překvapená lovkyně a povolila stisk katany.

Obě ženy si hleděly do, až neobvykle podobných, očí a měřily se navzájem. Upírce na tváři stále pohrával šibalský úsměv, ale lovkyně měla tvář bez jakýchkoliv emocí.

Ozvaly se kroky. Někdo běžel za nimi. Černovláska otočila hlavou tak prudce, až jí havraní vlasy vlétly do obličeje.

Do místnosti vběhla Destiny s Liamem za zády. Oba se dívali na Anaid se zvednutým obočím. Lovykně však nechápala, proč.

Otočila se zpět na Camille a pak si to uvědomila. Upírka byla pryč. Nikde po ní nebyly ani stopy. Jen Anaidin vlčí čich zaznamenal slabou vůni limetky a pánské kolínské. Stejné, jako měl....

„To není možné." Pošeptala si lovkyně pro sebe a vyjukaně koukala na místo, kde před chvílí stála ta tajemná žena, a přitom tak důvěrně známá.

„Co není možné?" Zarazil se Liam a vydal se k lovkyni. Objal ji rameny a podíval se směrem, jakým se dívala Anaid. On však nic neviděl, a nic nechápal.

„To je jedno." Mávla rukou lovkyně a vyprostila se z démonova sevření.

„Půjdeme?" Podívala se na svoji spolulovkyni a ta souhlasně přikývla.

Ve dveřích si však Anaid povšimla malého stříbrného medailonku ve tvaru srdíčka, který ležel na zemi kousek od bojleru.

Přišla k němu a vzala jej do rukou. Medailonek byl docela velký a visel na stejném stříbrném řetízku. Na přední straně medailonku byly různé ornamenty a v nich ukryté nápisy, jako např. Family, Love, Forever a takové. Všechno se týkalo rodiny. Anaid otočila medailonek z druhé strany a tak bylo okrasně vyryto For my love, Camille.

„Jdeš?!" Destiny netrpělivě stála ve dveřích a vyčkávala.

Lovkyně zastrčila nález do kapsy a vyběhla z domu. Nyní už se stmívalo, a to není nejvhodnější období na pobyt venku.

Anaid seděla na své bílé posteli s nebesy a v rukou si hrála s medailonkem. Prohlížela si ho znova a znova.

Pak ho otevřela a zadívala se na vloženou fotku.

Byla na ní mladá dívka, okolo sedmnácti, s medovými vlasy a v letních květinových šatech. V rukou držela malé děťátko, zabalené do růžové dečky. Řídké černé vlásky byly rošťácky rozházené jako vrabčí hnízdo. Děťátko se usmívalo na svoji matku. Anaid strnula při pohledu do očí dítěte. Jeho oči byly ametystové, stejně jako Anaidiny.

---------------------

Tak a je tu další díl J s trochou rozuzlení příběhu.

Co si myslíte o tom dítěti? Kdo by to mohl být? :D