Anaid Viguité: Rodinné tajemství (2. díl) ✓

》"Připravená?" 《

Upírka sedící v temné cele spala. Poslední tři dny ji Anaid a její přátelé doslova upalovali zaživa. Viděla to na jejich tvářích, když přišli jen proto, aby zmáčkly tlačítko a viděli Camille trpět. Nechápala to. Proč? Proč mi to dělají? K čemu jim to je dobré? Tyto a další otázky ji vířily hlavou jako úhoři v nádrži.

Upírka se zhluboka nadechla a vyčkávala, co se bude dít. Podle slunce, které jí spalovalo, dokázala zjistit, že uběhly tři dny. Ty tři dny, o kterých její dcera mluvila.

Z chodby se ozvaly kroky. Poté se otevřely masivní černé dveře, které do místnosti zapadaly, až nešly vidět. Avšak nevstoupila dívka, na kterou Camille čekala.

„Jamesi." Vydechla upírka slabě. „Co ty tady? Jdeš se vyžívat na mém utrpení?" Žena se donutila zvednout hlavu a dokázala i úšklebek.

Upír si vzal z rohu židli a usadil se naproti Camille. Zadíval se na ni svýma temnýma očima, které byly černé barvy jako okolní tma. Nervózně si prohrábl havraní prošedivělé vlasy.

„Proč bych se měl dívat, jak trpíš? Myslíš, že nás to bavilo?" Prohodil, až to Camille zaskočilo. Nedala na sobě ale nic znát.

„Tak dětičky to nebavilo? Hm." Odfrkla si.

„Účel byl naprosto jiný. A určitě zabral. Nemluvíš o něm." Poslední slovo James téměř zašeptal.

Nyní upírce vše docvaklo. Oni nechtěli vidět její utrpení. Pokoušeli se zničit její, údajné, oddání k Nicolasovi. Teď jí došla slova. Neměla, co dodat.

„Vidíš. Sama sis to přiznala. Teď je na řadě druhá fáze, a proto jsem tady." Upírovi se na tváři rozhostil oslnivý úsměv, díky němuž dával na odiv své tesáky. Popadl židli a přisunul se ke Camille na délku půl metru.

„Určitě jsi ještě nezažila vloupání do mozku, že? Je to takový malý upíří fígl, který však sama neobjevíš, musí tě ho někdo naučit. Je to chytré, díky tomu se dá kdokoliv přeprogramovat, aby dělal, co po něm ostatní chtějí." James se stále díval Camille do jejích fialových očí.

„Chceš mě přeprogramovat? Jak ubohé." Odfrkla si upírka svým typickým stylem a na tváři se jí znova usadil spokojený výraz.

„Ne. Chci tě opravit. To Nicolas tě přeprogramoval."

„Nevěřím ti." Vyplivla na něj a přimhouřila oči.

„Tak ti to dokážu." Pronesl lhostejně James a upřeně se podíval na Camille.

Najednou si upírka všimla, jak Jamesovi oči tmavnou, zvětšují se a o chvíli později ji obklopila tma. Camille byla v nějaké bílé místnosti bez dveří i oken. Ohlédla se okolo a uviděla obrovské zrcadlo, jaké bývá ve výslechové místnosti.

Přešla k němu a plnou silou do něj uhodila. Najednou se vše kolem ní rozplynulo a žena se ocitla v zatuchlé cele.

„Tady si to pamatuju." Nadhodila.

Uslyšela ženský vzlyk. Otočila se a viděla sama sebe, jak se krčí v rohu místnosti a u ní klečí nějaký blonďák. Nicolas.

„Připravená?" Nadhodil upír. Odpovědí mu bylo Camillino vzlykání a prosby.

„Bože ženská, přestaň už prosit!" Camille, teď stojící ke dvojici zády, věděla, že Nicolas protočil očima. Nesnášel, když ho někdo prosí, když nebojuje a jen brečí.

„Nicolasi, ne..." Prosila Camille, ještě jako člověk.

Odpovědí jí byla silná facka.

„Dost zdržování!!" Vykřikl upír a rozkousl si zápěstí.

„Dost!! Dost!!" Křičela zmatená Camille, pozorující svoji minulost.

//pozn. autora: Doufám, že chápete, která Camille je která :D//

--------------------------------------------------

„Co s ní provedeme?" Po obýváku přecházela černošská lovkyně a občas koutkem oka koukla na upírku, spící na gauči.

„Doufejme, že jsem pomohl dost na to, aby se vzpamatovala a při útoku nám pomohla." Pokrčil rameny James a upil ze své sklenice krve.

Anaid stála nehybně v rohu a hypnotizovala Camilliny oči. Chtěla vědět, jestli muka, která její matka zažila, zrušila oddání.

Žádný upír si nepamatuje svoji smrt, vlastně přeměnu. A když ji pak vidí, tak je téměř 99,9% šance, že díky tomu začne svého stvořitele nenávidět. A v tom doufají i lovci. Že jim Camille pomůže, jako jediná, kdo zná Nicolasovo doupě.

„Než se vzbudí, budu dole v tělocvičně." Odfrkla si lovkyně a vydala se dolů.

Sešla schody, zatočila do chodby, prošla a ocitla se v obrovské hale. Z rohu se ozývaly duté rány. Anaid se nahnula přes dveře a uviděla Liama, jak učí Sáru bojovat.

„Liame?!" Zvýšila hlas, aby jí démon slyšel. Ten se na ní zvídavě otočil a pokynul rukou, aby přišla blíže.

„Zítra je úplněk, předáš mi Sáru, abych ji na něj mohla připravit?" Zeptala se při chůzi a sladce se usmála. Ona byla jediná, která si všimla, jakou náklonnost k sobě oba cítí. Ona byla jediná, která si uvědomila, že pokud to oba přežijí, tak určitě utvoří pár. Jestli tedy už nejsou pár.

Démon se na Sáru zkroušeně podíval, zklamán ze svého odchodu, ale přikývl a odešel.

„Tak. Co mě chceš naučit?" Sára si z kloubů prstů odvázala obvazy a úhledně je složila. Na tváři vykouzlila oslnivý úsměv a přešla blíž k Anaid.

„Chci ti jen říct, co s tebou máme zítra v plánu." Anaid její úsměv oplatila.

„A?" Vlkodlačice netrpělivě nadzvedla obočí.

„Sedni si." Pokynula ji lovkyně. „Asi se ti to nebude líbit, ale James tu klec přinesl. Takže-„

„To nemyslíš vážně!" Vykřikla rozrušená Sára. „Vy mě chcete zavřít do stříbrné klece s bodci?!"

„Uklidni se. Není hrozná. I já v ní byla, jednou, a přežila jsem to bez úhony." Pokoušela se jí uklidnit Anaid.

„Fajn." Oddychla si Sára, stále rozrušená z klece, ve které bude muset strávit zítřejší noc."A kdy zaútočíte na Doupě?"

„Zítra. Všichni polovlci budou díky úplňku silnější a to nám pomůže. Bohužel, čím víc lidí, tím líp. Takže tě tu necháme samotnou. Ale věřím, že to zvládneš." Domluvila Anaid a vydala se ke dveřím.

„Kdybys cokoliv potřebovala, víš, kde mě najdeš." Mrkla na Sáru ještě ve dveřích a odešla.

Anaid se vrátila zpět do obýváku a pokynula Liamovi, který okamžitě vstal a vrátil se za svou Sárou. Lovkyně se usadila v křesle a vyčkávala na upírčino probuzení, které v zápětí přišlo.

Camille se zprudka posadila. James jí automaticky podal sklenici s krví, kterou do sebe upírka kopla na ex. Upír se nad jejím počínáním usmál.

„Tak co? Jak se cítíš?" Promluvil jemně a pokoušel se na ní být milý, aby si ji okamžitě neznepřátelil.

Camille se postupně podívala na něj, Destiny a její zrak skončil na Anaid. Nevěřícně zakroutila hlavou a její slova všechny příjemně zahřála.

„Ten hajzl. Jak mi to mohl udělat? Za to bude pikat!"

----------------------

Tak i s touto duologií se blížíme ke konci. Sice jsem chtěla, aby to byly 2 knihy po přesně 10 kapitolách, ale tady to tak prostě nejde. Tohle mě strašně bavilo psát, i když jednou nebo dvakrát jsem úspěšně překonala Writers block :D (Nwm, jak to nazvat)

Ale jelikož píšu vždycky 2-3 kapitoly dopředu, nejde to poznat :D

Budu ráda za votes i coments o tom, co si myslíte a vaše posudky, jak by to mohlo být dál :D