Anaid Viguité: Rodinné tajemství (2. díl) ✓

》Maso lovce《

„Připravená?" Promluvila vlídně Anaid a položila Sáře ruku na rameno.

Obě vlčice postávaly před vysokou klecí, která byla uvnitř vyztužena bodci.

„No já nevím. Mám obavy." Odpověděla jí blondýnka a otočila se čelem ke kleci. V tu chvíli spolkla obrovský knedlík, který se jí utvořil v krku. „Je to vážně bezpečný?"

„Samozřejmě. Hned, jak se vrátím, tě přijdu zkontrolovat."

„A co oblečení? Vlkodlaci ve filmech jsou často po přeměně nazí." Usmála se rozpačitě Sára a očima jezdila po bodcích, ostrých jako žiletka.

„Hah." Zasmála se Anaid. „To fakt nehrozí. Oblečená zůstaneš." Mrkla na svoji kamarádka a stále se usmívala nad tou představou.

„Můžeme?" Do místnosti vešel Liam s Jamesem a oba se postavili k dívkám.

„Můžeme?" Podívala se Anaid na blondýnku. Ta jen přikývla, otevřela masivní dveře klece a vstoupila dovnitř. Mohla klidně rozpažit i skákat, a stále se bodců nedotýkala.

„Není to nějaký veliký?" Zvýšila hlas a pokoušela se natáhnout na bodce nad její hlavou.

„Věř mi, je to akorát." Odpověděl James.

„Jak velká budu?" Sára se zadívala do Anaidiných očí a spatřila v nich tu sílu, tu autoritu, kterou kdysi neviděla. Ani nevěděla proč, ale sklopila zrak a nemohla se donutit znova pohlédnout do jejích očí.

„Vysoká jako jsi teď. A jak vidím, už si vlk v tobě začíná dobývat cestičku ven." Sára věděla, že se Anaid usmála.

„Jak to myslíš?" Špitla.

„Nedokážeš se mi podívat zpříma do očí. Jsem alfa a ty to jasně cítíš." Dodala a z rohu místnosti vyndala masivní řetězy, kterými zabezpečila dveře.

Vlčice, uvězněná v kleci, si povzdychla a pohodlně usadila na podlažních mřížích. „Za jak dlouho se...ehm...proměním?" Odkašlala si.

„Až bude úplněk v plné kráse. Asi za hodinu a půl." Liam udělal krok vpřed a zadíval se na Sáru, která pohledem vraždila malého broučka, lezoucího po podlaze.

„Už byste měli jít." Pomalu a jemně je vyháněla. Chtěla mít klid. Chtěla se připravit na to, že za hodinu a půl z ní bude 165cm vysoký vlk, který bude prahnout po mase. Ona, vegetariánka od šesté třídy, to jaksi nedokázala překousnout.

„O Sáru je postaráno. Můžeme vyrazit." Pronesl James ve chvíli, kdy všichni tři vešli do obýváku naplněný polovičními vlkodlaky, lovkyní a upírkou.

„Fajn. Ať je to za náma. Podle mě bude Nicolas připraven, když jsem zmizela, určitě to nenechal jen tak." Řekla Camille a vydala se ke své dceři, dokud je nedělilo jen pár centimetrů.

„Anaid." Vydechla. „Doufám, že mi někdy odpustíš to, co jsem ti jako dítěti provedla."

Lovkyně ji pozorovala s nehybnou tváří, ale jejím tělem zmítalo mnoho pocitů, počínaje vztekem a konče odpuštěním.

Nic neřekla. Jen pokynula Marcusovi a vydala se do chladnějšího Pařížského večera, doprovázena svou smečkou.

Celé netradiční uskupení se pokoušelo vyhýbat kontaktu s okolními lidmi a procházelo přes ty nejtemnější uličky pod vedením upírky Camille.

Ta sebejistě kráčela k výškové budově, hrdě se tyčící mezi hloučkem rodinných domečků.

„Proč jdeme tam?" Doběhla ji Destiny.