„Začíná pršet." Pronesla lehce Dez a dál následovala své přátele při hledání Sáry. Nikdo se ale nezastavil a všichni dál pokračovali v hledání.
„Sakra, Anaid. Pokud nezačneme myslet, a dál tu budeme chodit jen tak, tak najdeme úplný prd." Povzdechl si Liam a prohrábl své blonďaté vlasy. Sám se obával nejhoršího. Zašantročil rukou v kapse a vytáhl bílý balíček se zapalovačem.
„Odkdy kouříš?" Ohradila se na něj mladá lovkyně, aniž by stočila zrak k cigaretám. Šla svižným krokem a koukala všude kolem sebe. Bohužel, Sára nikde nebyla. Bezbranně si povzdechl a dál pokračovala v hledání.
„Co kdybychom se rozdělili?" Navrhla Destiny.
Liam naprosto ignoroval Anaidinu otázku. Opravdu se jí nechtěl svěřovat se svými pocity. Se svým strachem o Sáru. Z toho, že k ní očividně něco cítí.
Anaid zastavila tak prudce, až do ní Dez narazila. Lovkyně se na sebe podívaly.
„Fajn, rozdělíme se. Já jdu vlevo, do těch uliček. Liam rovně a ty vpravo."
Všichni souhlasně přikývli a každý se vydal svojí cestou. Všichni mysleli na to nejhorší. A všichni se modlili, aby to, co si myslí, nebyla pravda.
-----------
Sára se probudila v zatuchlé a vlhké místnosti, na rozvrzané posteli. Všude to bylo cítit krví a plísní. Zvedal se jí z toho žaludek.
Dívka se rozhlédla po své cele. Jedna celá stěna byla sestavena jen z mříží, ostatní byly betonové. Kousek od ní byl sprchový kout, vedle kterého se nacházel odpudivě vyhlížející špinavý záchod. Pak ti byl jeden jediný stolek, ze železa, a pevně přikovaný k zemi. S ničím se nedalo pohnout. Nebyla tu ani žádná okna, jen pár blikajících, hodně starých, zářivek, visících ze stropu. Vše ladilo do odporné šedé. Nakonec si povšimla i velkých ocelových dveří, pár metrů od postele.
Blondýnka si povzdechla a posadila se na postel. Přitáhl si kolena k hlavě a detailně si prohlížela tu místnost. Na stole byl talířek s chlebem. Jako na povel jí zakručelo v břiše.
Pomalu se vysoukala z postele, a když si stoupla, zatočila se jí hlava. Neohrabaně se radši znova posadila a na postel. Prohrábla si své hustě kadeře a na temeni hlavy ucítila bouli.
„Skvělé. Ten parchant mě praštil." Zavrčela a zkusila druhý pokus. Úspěšně.
Přešla ke stolku a vzala chléb do ruky.
Znova zlostně zavrčela. „Tím chlebem bych mu mohla rozbít hlavu." Pošeptala si pro sebe a hodila chleba na druhou stranu pokoje, kde s obrovskou ránou udeřil do zdi.
Sára začala chodit sem a tam jako tygr v kleci a přemýšlela, co komu udělala, že se ocitla tady.
Pak si vzpomněla na předchozí událost a začala nahlas přemýšlet.
„Ten parchant, Nicolas, zabil Frederika. On ho vysál jako nějakou šťávu. Bože, co je to za psychopata."
Prudce se zastavila. Zaraženě začala koukat do zdi a v očích se jí objevil děs.
„To není možné. Vždyť jsou to jen mýty a historky. Upíři nemůžou existovat."
V tom se ozvalo zavrčení. Sára se polekaně ohlédla k zamřížované stěně. Další zavrčení.
Dívka se opatrnými kroky vydala blíže. Celá místnost za mřížemi byla temná. Nebylo tam vidět ani na krok. Sára se dva kroky před mřížemi zastavila a přivřela oči, aby lépe zaostřila.
Ozvalo se další zavrčení a tentokrát se objevil, asi 170 centimetrů nad zemí, pár ohnivých očí. Sára vyděšeně vykřikla.
-------------
Anaid už nevěděla, co si počít. Už přes tři hodiny prochází všichni tři lovci Paříží, ale jako by se po Sáře slehla zem.
Lovkyně si povzdechla a zabočila do další temné uličky. Do nosu jí udeřil odporný pach zvratků a hned poté spatřila starého muže, očividně bez domova, jak se převaluje ze strany na stranu a v rukou třímá poloprázdnou flašku rumu.
Jen si povzdechla nad jeho životem a dál hledala ztracenou kamarádku. Z budovy, která zabírala celou jednu stěnu uličky, se ozvala ohlušující rána. Lovkyně pozvedla obočí a vydala se do budovy. Ležící muž dívku propaloval opilým pohledem a dál si všímal svého.
Anaid vešla do budovy a okamžitě věděla, koho tu potká. Vše bylo tmavé, okna zatemnělá a všude byla cítit typická vůně krve. Bylo jí nadmíru jasné, kdo obývá toto sídlo.
Udělala pár sebejistých kroků vpřed a zakřičela: „Vylez ven!"
Ze tmy se ozval jen ženský smích. Lovkyni přejel mráz po zádech. Ten smích znala, už ho někde slyšela.
Šáhla dozadu za lem svých tygrovaných legín a zmáčkla malé, nenápadné tlačítko. Pak z koženého opasku vyndala pistoli a namířila ji do temnoty.
„Myslíš si, děvče, že ti to k něčemu bude?" Ženský hlas se prostorem odrážel s jasnou ozvěnou a nesl se prostorem.
Anaid přimhouřila oči a zaostřila. Díky svému vlčímu zraku protnula kousek temnoty a povšimla si drobnější siluety ženy, stojící vedle vysokého bojleru. Vedle ní se potuloval obrovský vlk.
Lovkyni okamžitě došlo, že to čistokrevný vlkodlak nabude. Ti se mohou proměnit jen o úplňku a ten je za týden. O to lépe, poloviční vlkodlak je o polovinu slabší. Teda, jak který. Anaid měla v rodině tolik polovlků, že jejich síla generaci po generaci rostla, takže mladá dívka je silnější než kterýkoliv jiný vlk.
„Ten vlk ti tady moc nepomůže." Zvýšila černovláska hlas, když ji bylo jasné, že ta osoba slyší i její srdce, jak tluče.
Lovkyně netušila, jak žena zareaguje. Stěží rozpoznávala její siluetu, natož mimiku její tváře. Ozvalo se zavrčení a přímo před Anaid se objevil mohutný šedobílý vlkodlak, asi metr a půl vysoký. Díval se jí svýma šedýma očima přímo do těch jejích ametystových.
Černovláska výhružně zavrčela. Dala tím najevo svoji sílu. Ale vlkodlak si ji nevšímal a o krok se přiblížil. Vyzíval ji k boji.
„Nebudu s tebou bojovat, nestojíš mi o to." Odfrkla si a bleskurychle vyměnila zbraň za dlouhou dýku.
Vlkodlak znova zavrčel, odrazil se a mířil na Anaid. Ta se odrazila také a uskočila na bok. Dopadla ve stejnou chvíli jako vlkodlak, ale její hbité tělo se okamžitě odrazilo a vyskočilo na vlka. Ten se ohnal a pokoušel se jí setřást. Lovkyně se nestihla zachytit jeho jemné srsti a sjela na zem.
Ozvala se rána a také křupnutí. Anaid sykla bolestí a podívala se na svůj kotník. Byl v nezvyklé pozici.
„Skvělý, zlomenej kotník." Zavrčela a pokusila se vstát. Jenže v tom ji zabránilo mohutně vlčí tělo, které se nad ní postavilo. Vlkovy zuby se nacházely sotva pár centimetrů nad dívčiným krkem. Vlk výhružně klapl zuby. Té chvíle Anaid využila a zarazila svoji dýku do vlčí tepny.
Jeho mohutné tělo se svalilo na bok a proměnilo ve vysokou dívku s krátkými oříškovými vlasy a nádhernýma očima barvy měsíce. Sípavě vydechla a proměnila se v prach.
„Tak," Anaid si oprášila ruce," teď jsi na řadě ty." Mrkla a ukázala na siluetu ženy, stále stojící u bojleru.
--------------
Tak a další kapitolka za náma. J Upřímně budu ráda za každý vote a comet a prosím, neukamenujte mě za to, že jsem to ukončila takto. Chtěla jsem Vás navnadit na další díl, který bude za 3 dny :DD
Jak se Vám líbila dnešní kapitolka? Co Nicolas plánuje se Sárou? A kdo je ta tajemná žena?
To vše v příští kapitole :333
ČTEŠ
Anaid Viguité: Rodinné tajemství (2. díl) ✓
Vampire>2. díl< Anaid a její přátelé si milně myslí, že jejich hlavní nepřítel -upír Nicolas - je mrtev. Jenže on chystá další útok, a na pomoc si vzal ženu, která je úzce spjata s životem slavné lovkyně. Kdo je ta žena? A dokáže ji Anaid pomoci? ©Dí...
