The Secret (LS, CZ)

the stare

Harry seděl ve třídě a čekal, až jeho učitelka dorazí, aby zahájila hodinu. Bylo krátce po zvonění, třída byla hlasitá, jelikož se všichni sešli po víkendu a tak si před první hodinou vyměňovali informace o zážitcích z těchto dvou dní. Harry seděl v lavici sám, nudil se. Nesnášel matiku, nesnášel ten fakt, že ho z ní za chvíli čeká maturita. Byl ve čtvrtém ročníku a jeho obor ho nebavil. Kdyby školu nepotřeboval udělat, skončil by. Jenže to by si pak v reálném životě ani neškrtl. Dvacáté narozeniny oslaví letošní školní rok v únoru, takže je jedním z nejstarších ze třídy. Bydlí sám. Rodiče se rozhodli, že pro něj bude nejlepší nastěhovat se na celý školní rok do jejich bytu v Londýně, zatím co oni budou dál bydlet v jejich malém domečku ve Wales. 

Někdo otevřel dveře a všichni zmlkli. Harry vzhlédl a spatřil nádherného mladého muže. Kam se poděla jeho postarší učitelka? A kdo to vůbec je? Neznal ho. Ale chtěl by ho poznat.

„Dobré ráno třído. Jmenuji se Louis Tomlinson a budu vás dnes učit, vzhledem ke zdravotnímu stavu paní Gray. Ráno byla účastníkem dopravní nehody a aktuálně leží v nemocnici. Každopádně... Já byl jediný, kdo mohl přijít, ale budu k vám upřímný, nejsem ještě ani pořádný učitel. Právě jsem dokončil školu a vy jste moje vůbec první třída. Takže... Jaké téma právě berete? Myslím, že bychom měli něco udělat." Harrymu se Louis líbil. Vystupoval sebevědomě, ačkoliv stál před třídou poprvé. Líbil se mu jeho rozcuch, který rozporoval se společenskými kalhotami, košilí a sakem. Líbila se mu jeho energie. A nejvíc se mu líbily jeho pronikavě modré oči, které ho právě propalovaly pohledem. 

Počkat... Cože? Harry se probral a přestal na učitele zírat. A on přestal taky. Otočil se za jedovatým hlasem Henryho, třídního fuck boye. 

„Musíme? Nevím, jak vy, ale já jsem vážně rozhozený z toho, co se stalo paní Gray. Vsadím se, že bych dnes stál v matice za nic." Harry ho nesnášel, protože se choval jako idiot a všechny holky mu to žraly. Prý byl roztomilý, nebo co. 

„Budu k tobě upřímný, musíme. Právě jsem tuhle práci dostal a vážně ji neplánuji hned ztratit." Louis se na Henryho přísně podíval. A Harrymu se líbil čím dál tím víc. Nic dva lidi nesblíží tak, jako nenávist k jedné osobě.

„Myslel jsem tím, že bychom se mohli poznat, pokud máte zájem. Pokud nás budete učit, asi by to bylo vhodné. Jak nás chcete vyvolávat, když nebudete znát naše jména? No tak, pane Tomlinsone. Vsadím se, že jste dobrej chlap. A určitě chápete náš otřes z toho, co se stalo, že?"

„Jistě. Chceš se toho tedy chopit jako první?" Louis se posadil na židli za katedru, pohodlně se opřel a dal nohy od sebe. 

„Myslím, že systém a organizace je vždy lepší." Louis protočil očima.

„Fajn. Začneme tedy od tebe. Pověz mi, jak se jmenuješ a co ráda děláš." vyvolal učitel Nicole, holčinu, která seděla v první lavici přímo před katedrou. Harry přestal vnímat. Nepotřeboval znovu naslouchat tomu, co slyšel už v prváku. Začal vnímat až, když na něj měla přijít řada. 

„Jsem Harry Styles. Baví mě umění, klasická hudba. Nemám zajímavé koníčky. Ještě snad sušení květin, dělám z nich samolepky. Je to jako taková moje malá brigáda." snažil se působit, jako že nemá o celou hodinu absolutní zájem. Pravda byla ale taková, že se mu zamyšlený pohled, který mu učitel věnoval, líbil. 

„A co tě nebaví, Harry." ten způsob, jakým řekl Louis jméno svého žáka. Ten tón hlasu, ta vřelost. Harrymu se v břiše rozlinulo teplo, které se z části dostalo i do jeho tváří v podobě lehkého ruměnce. 

„Ehm no... Matematika." bylo mu trapně, že to říká někomu, kdo tento předmět vyučuje. Zároveň k němu chtěl být upřímný.

„Páni, a proč? Takový zajímavý předmět, ale mezi žáky tak neoblíbený... Třeba tě začne bavit s mou pomocí. Dokud nebude paní Gray přítomná, budu vás mít na starost já." usmál se, ach ten jeho úsměv... 

Harry přestal opět vnímat. Jediné co dělal bylo pozorování každého učitelova pohybu. Poslouchání jeho hlasu, který léčil Harryho zjizvenou duši. 

„Tak fajn, zbývá nám jen chvilička, než zazvoní. Alespoň mi řekněte, co berete, ať se můžu..." zazvonilo a všichni popadli své věci a vyrazili pryč ze třídy. Jediný, kdo zůstal sedět, byl Harry, kterého zvonění probralo z transu. „Ať se můžu připravit na příští hodinu s vámi." dokončil větu učitel a povzdechl si. 

„Jestli chcete, můžu vám ukázat svůj sešit." nabídl se Harry. „Mám ho tu s sebou a i když mě matika nebaví, vedu si ho celkem slušně. Přeci jen se v něm musím vyznat, když budu za chvíli maturovat, no ne?" 

„To bys byl hodný. Vedení mi nesdělilo žádnou informaci a upřímně jsem z toho lehce mimo." podrbal se na zátylku.

„Je to maličkost." odmlčel se a vytáhl z tašky sešit pokrytý samolepkami jak koupenými, tak jeho vlastní výroby, čili těmi ze sušených květů. Až teď si uvědomil, že si tak své sešity vlastně zkrášluje. Zrudl. „Je trošku... No..." ale už nebylo cesty zpět. Louis si převzal sešit a prolistoval ho. 

„Roztomilé." zasmál se a Harry měl pocit, že každou chvíli omdlí trapností. „Vrátím ti ho ještě dnes, jen si ho pročtu a pokud ti to nebude vadit, pár stránek si okopíruju." 

„Když je nebudete ukazovat nikde veřejně, tak asi ne." skousl si ret a sklopil pohled. 

„Perfektní. Pak si tě někde odchytím, teď už musím běžet." 

„Samozřejmě. Zatím se mějte, pane." Louisovi se přes tvář mihl nepatrný úšklebek. 

„Měj se, Harry." rozloučil se a odešel.

Vítejte, vítejte! Doufám, že se máte dobře a že se vám bude příběh líbit. Na wattpadu moc příběhů s teacher X student tématikou není, ale to už mí sledující na instagramu společně se mnou zjistili, když jsme jich nedali dohromady ani deset :D
Tak snad se vám bude líbit :)