The Secret (LS, CZ)

I wanted to kiss him, Zayn!

Nastal den D, kterého se už čtyři roky obávala celá Harryho třída a v případě určitých studentů i někteří jejich učitelé. Harryho dnes čekala ekonomika a matematika. Z ekonomiky měl maturitu ústní, měl si vytáhnout jednu otázku a patnáct minut o ní mluvit. To bylo menší zlo, které už měl za sebou. Dokonce si vytáhl i to, co chtěl. A právě proto se bál matematiky, která mu za půl hodiny začínala. Když měl štěstí, bude teď smolař?

Špatně se mu dýchalo, žaludek měl na vodě a hlava se mu motala z toho, jak moc nervní byl.

„Hej, Harry, seš v pohodě?" všimla si ho Nicole. Ona si ho jako jediná všímala vždy. A jako jediná mu vždy byla ochotná pomoct. Jako jediná ze třídy určitě.

„Jo, já jen... Musím si ještě něco zařídit." zamumlal a začal se zvedat z lavičky.

„Mám jít s tebou?"

„Ne, ne, uč se. A hlavně mě nehledej, ano? Já ten test stihnu." odbyl ji a ona se s nedůvěřivým pohledem vrátila zpět ke svým matematicko-fyzikálním tabulkám, do kterých se předtím koukala a ze kterých (kdo ví proč) zvedla pohled. Harry popadl své věci a rozběhl se směrem k záchodům. Tam zalezl do kouta a složil se na zem. Na nohy si položil hlavu a snažil se zhluboka dýchat, aby se mu udělalo lépe. Měl půl hodiny, pak bude psát odporný test, který musí zvládnout, ale on má pocit, že se nepřipravil dostatečně.

V kapse mu najednou zavibroval telefon, čímž ohlásil příchozí zprávu.

Louis.

Nakonec jsem vas vyfasoval, budu vas hlidat behem testu. Chces se jeste pred zkouskou videt?

Harry zamrkal, aby zahnal slzy, které se mu draly do očí z toho, jak špatně se mu dýchalo, a odepsal.

Jsem na zachodech u ucebny c. 67

Telefon vypnul, protože nechtěl, aby mu někdo volal když bude skládat zkoušku. A čekal. Ne však dlouho, Louis se vřítil do místnosti a zavřel za sebou. Oba měli obleky a kravaty, vypadali jako na svatbě a slušelo jim to. Ale na tom teď ani jednomu nezáleželo. 

„Harry, nemáš se čeho bát, jsi schopný a zvládneš to." klekl si k němu Louis a vzal do dlaní jeho tváře. Harry popotáhl. Proč mu tohle říká Louis a ne jeho rodiče? Ti se ho ani nezeptali kdy maturuje.

„Lou, je mi zle." právě teď si přál, aby Louis pustil jeho tváře a umačkal ho ve své náruči. 

„Neboj, to je jen stres a ty se opravdu nemáš čeho bát." pohladil ho po vlasech a Harry fňukl. „Je něco, co pro tebe můžu udělat? Chceš třeba koupit nějaké sladké pití? Cukr by ti mohl udělat dobře."

„Ne, nechci nic sladkého." podíval se na jeho rty. „Ne nic k pití, ne nic k jídlu." dodal a zas se zahleděl do jeho očí. Byly ustarané.

„Pojď, zvedneme se." Louis mu pomohl na nohy, jako by neviděl, kam tato situace směřuje. Harry se mu hned vrhl do náruče a popotáhl.

„Hrozně se bojím. Vždyť na tom závisí moje budoucnost."

„Já vím. Ale opravdu, nemáš čeho se bát, dobře? Co se může stát horšího, než že se uvidíme ještě v září?" Harry se usmál a víc se natiskl na Louise. Pravda. Co se může stát horšího než to, že ho uvidí znovu v září... Možná to, že ho po maturitě už  neuvidí, možná to.

„Jsi strašně šikovný kluk. Co to povídám, jsi strašně šikovný muž. Nevidím jediný důvod, proč bys to neměl zvládnout." Harry zvedl hlavu z Louisova ramene a z blízkosti menší než třicet centimetrů mu hleděl do očí. Harry povídal něco o tom, že by se měl jít pomalu připravit, aby ho nešla náhodou Nicole hledat, ale Louis vnímal jen dva překrásné rty, jak se vlní v rytmu slov, která opouštěla Harryho ústa, nikoliv význam slov. Lehce se přiblížil. A Harry trošku přestal protestovat a přešel k šeptání, když tu se z ničeho nic rozrazily dveře a ti dva od sebe odskočili tak prudce, že Louis málem spadl na zem.

„No doprdele, zase vy dva?" ozvalo se ode dveří. Dva páry očí se otočily za hlasem a oba jejich majitelé si nahlas oddychli, protože je nenačapala Nicole, Henry, ani nikdo jiný, ale Zayn. ZAYN!!!

„Zayne! Zavři ty dveře a nekřič tak!" vyděsil se Louis. Ale Harry už zas sbíral své věci ze země a vybíhal pryč. Tohle bylo jako ledová sprcha. Co by se stalo, kdyby Zayn nepřišel? Políbili by se? Nebo by to zašlo ještě dál?

„Tedy co vás to napadlo, takhle na veřejném místě? Nebo spíše, co to napadlo tebe, příteli? Ten malý submisivní kudrnáč za to nemůže, to je ještě pískle, ale ty, takový starý vlk a takhle hloupý plac na druhou metu? To jsou mi věci..." Zayn měl ruce v bok a kroutil hlavou s očima plnýma nepochopení.

„Pitomče, já to takhle nechtěl, jen jsem ho potřeboval uklidnit, aby zvládl test a vůbec..."

„No jistě, to ti tak budu věřit." opřel se ramenem o rám zavřených dveří.

„A co chceš slyšet? Že jsem ho chtěl políbit?" procedil mezi zuby. „Tak fajn, chtěl jsem ho políbit. V životě mě to ke klukovi takhle netáhlo. V životě mě to k nikomu takhle netáhlo. Je jako moje spřízněná duše, možná že nejen jako, ale teď s ním nemůžu nic začínat a mě to hrozně drtí. Hrozně moc bych ho chtěl někam pozvat, splnit mu všechna přání, která mu na očích uvidím. Ale copak já můžu? Ne. Nemůžu. Zatím ještě ne."

„A i kvůli tomu potřebuješ, aby odmaturoval hned teď."

„Jo. Ale co když se mnou nikam nebude chtít jít?"

„Nemaluj čerta na zeď. A pojď. Musíme se připravit, už moc času nezbývá."

„Co když se mnou nebude chtít jít..."

Žiju! :D