The Secret (LS, CZ)

can't go to the bathroom without you

Louis se odtrhl a vytřeštil oči. Byl vyděšený, tohle se přeci nemá dít.

„Co jsem to provedl." zašeptal a prohrábl si prsty vlasy.

„L-Lou?" Harrymu se tříštilo srdce na malé kousky. Co bude teď?

„Ne, tohle je v háji!" vykřikl a doběhl do ložnice. Za chvíli se vrátil. Měl na sobě bundu a hledal po kuchyni telefon.

„Kam jdeš? Co to děláš? Louisi! Slyšíš mě vůbec?"

„Potřebuji být sám." odpověděl tiše a konečně dal telefon do kapsy. Vrhnul se do předsíně jako velká voda a začal si obouvat boty.

„Kam jdeš? Louisi! To nemůžeš myslet vážně! Lou! Vždyť já si bez tebe nedojdu ani na záchod!" místo odpovědi se ozvalo bouchnutí dveří. Louis odešel.

Harry sklopil hlavu a podepřel si ji zdravou rukou.

Plakal. Bylo mu z toho na nic. Co teď bude dělat?

V tom se ovšem v zámku ozvaly klíče. Harry se narovnal a pohlédl tam, kam až mohl.

Ozvalo se klapnutí dveří. Šustění bundy a bot. Louis přišel do kuchyně a posadil se za stůl.

„Omlouvám se. Máš pravdu. Musím tu teď pro tebe být. Můžeš pro mě ale něco udělat? Můžeš na ten polibek zapomenout?" Harry věděl, že to jen tak nepůjde, ale pro dobrý pocit Louise slíbil, že se pokusí a že o něm nebude mluvit. Louis vyvezl Harryho na procházku zakončenou návštěvou jejich oblíbené restaurace s nudlemi. Celou dobu spolu mluvili jen, když to bylo nutné. Když se vrátili, pustil si Harry hudbu a dal na své internetové stránky vědět o tom, že kvůli zranění budou objednávky opožděny. Kolem páté večer si dali večeři, u které už se trošku bavili, ale konverzace byla spíše trapná a táhlá. Samé viděls tenhle film? Aha, tak to jo, jak se ti líbil? Ne, já ho neviděl, jen se ptám... Louis ho po večeři odvezl do obývacího pokoje, kde ho přemístil na gauč. Zapnul televizi, ztlumil světla a lehl si k němu.

Seděli vedle sebe, nohy natažené, a sledovali pořad v televizi. Harry byl unavený. Opatrně položil hlavu na Louisovo rameno a zavřel oči.

„Není ti zima?" zašeptal Louis.

„Trošku." Louis chytil Harryho kolem pasu a přitáhl si ho blíž, aby mu mohl poskytnout své tělesné teplo. A Harry byl šíleně zmatený, protože viděl tu změnu v chování za ty dva měsíce, viděl, že jejich profesní vztah dávno není profesní a že k sobě chovají větší náklonnost. Větší než by měli.

Harryho hlava zaklimbala. Usínal v náručí svého učitele. Bylo mu tak zvláštně dobře...

„Harry, jak jsi na tom vůbec s přípravou na maturitu? Přeci jen je leden a maturita je za rohem..." vyrušil ho od usínání Louis. Harry si protřel oči zdravou rukou, než odpověděl.

„Občas se učím, ale ještě to moc nehrotím. Angličtinu nějak zvládnu, mám z ní spíš béčka. Ale matematika a ekonomie mě trošku děsí..." mumlal a dál ležel na Louisově rameni.

„Všiml jsem si, že mi v těch testech občas zmatkuješ. Že máš dobrý výsledek, ale škrtneš ho a snažíš se najít jiné východisko... Prostě občas je jednodušší řešení to správné. V příštím testu si to zkus říct a uvidíš, jak se ti to povede." Harry jen zamručel na souhlas a vzdal boj s očima. Zavřel je úplně a usnul. Vzbudil ho až dotek ve vlasech. Věděl, že nespal dlouho, nanejvýš deset minut.

„Jsi úplně studený, donesu ti deku, hm?" Louis ho pořád hladil ve vlasech. Pravdou je, že byl jemností těch kudrlinek naprosto uzemněn.

„Kolik je hodin?" zeptal se místo odpovědi. A když mu jeho učitel řekl, že půl sedmé, rozhodl, že ještě přeci jen půjde do postele. Louis mu tedy pomohl. Ale ne tak, jako vždy předtím.

„Udělám rychlý proces, jo?" řekl, nečekal na odpověď a Harryho si vyhodil do náruče. Ten byl tak unavený, že ani neprotestoval. Nechal se odnést do svého pokoje a stěží zůstával sedět, když mu Louis vzal oblečení a oblékl ho do pyžama. Uložil ho a přikryl a když Harry ulehl, zavřely se mu oči úplně nadobro. I tak ovšem cítil pohlazení ve vlasech a popřání krásných snů.

Oni dva zkrátka nevydrželi chovat se jako cizinci. Emoce a pocity jim to nedovolili. Trošku je to oba děsilo. Ale jen trošku, protože to, že si oba opětovali pozitivní reakce na milé činy. Jiné to však bylo ve škole. Louis pozoroval Harryho a Harry Louise a vlastně se modlili, aby je nikdo neviděl a z něčeho neosočil. Louis Harrymu ovšem nenadržoval, nedával mu lepší známky a nepřivíral oči. A Harry by to ani nechtěl, akorát by ho to naštvalo.

„Tak..." spustila Nicole, když se za nimi zavřely dveře od výtahu a oni osaměli. „Jak to zvládáš bez rodičů a na vozíku?" Harry se na ni otočil a změřil si její obličej s velkým úsměvem pohledem. „No tak, kdo je ten šťastlivec, který ti pomáhá? Musí to být někdo skvělý, od té doby, co jsi na vozíku jsi jako sluníčko!"

„Nepovím ti vůbec nic, jen mi pomáhá, to je celé. A vůbec... Ne že bych tě neměl rád, Nicole, ale do tohohle ti nic není." ušklíbl se.

„Ale prosim tebe... Nebuď tak nesdílný, to máš chůvu, nebo fakt přijeli rodiče? A nebo, a to si myslím já, máš někoho, nějakou úžasnou duši, která by s tebou byla i kdybys o tu nohu přišel a je ochotná za tebe položit život."

„Nic ti nepovím ty... A vůbec, nebuď zvědavá, budeš brzo stará." vyplázl na ni jazyk.

„Ale no tak, kdo je to, kdo tě vyměnil a rozveselil natolik, že se usmíváš na všechny kolem?" 

„Neřeknu!" dveře se otevřely a Nicole se k Harrymu nahnula, aby mu mohla pošeptat: „Tahle debata nekončí, musím poznat toho, kdo tě dělá šťastným." oba se zasmáli, Harry pokroutil hlavou. To jsou rozhovory...

🤠👍