The Secret (LS, CZ)

don't fall into that puddle

Auto zastavilo před Louisovým bytem. Nejprve vylezl sám Louis a vytáhl z kufru vozík, který jim zapůjčila nemocnice. Poté otevřel dveře Harrymu a pomohl mu dostat se na vozík. V nemocnici ho učili, jak to má udělat. Bylo to hodně kontaktní, v podstatě musel Harryho obejmout kolem pasu, on se musel přehnout přes jeho rameno a pak ho přesunul na vozík (popsala jsem to stručně, u maturity by mě za to nepochválili... XD Pokud by vás přesun zajímal víc a nebo jste si ho neuměli představit, dám vám do médií obrázek, případně vysvětlím víc v komentářích). V autě poté ještě pobral své i Harryho věci; tašku mu dal do klína a batoh připevnil zezadu na vozík, a mohlo se vyjet. 

„Tak vítej u mě doma." řekl Louis a pomohl Harrymu přes práh vchodových dveří. „Chtěl jsem říct, že se tu můžeš pohybovat jak chceš, ale... No..." podrbal se na zátylku a Harry se zasmál.

„S jednou rukou se můžu leda točit dokola." 

„Ehm, no, abych ti to tady radši ukázal, že?" sundal z Harryho tašku a nechal ji v předsíni. Popadl vozík a vezl ho do ostatních místností. „Tady mám obývák, kde trávím asi nejméně času." řekl a dal Harrymu prostor, aby se rozhlédl. Obývací pokoj byl drobný, útulný a hezky zařízený. 

Jeli dál. 

„Tady mám ložnici a hned tady vedle je pokoj pro hosty, který nejčastěji okupuje Zayn, ale teď bude mít smůlu. Snad se tu budeš cítit dobře."

„Určitě budu. Moc si toho vážím."

„Maličkost. Tady je koupelna a tady kuchyně. No a to je celý můj byt." Louis zaparkoval Harryho v kuchyni a posadil se naproti němu na židli.

„Máte to tu moc hezký."

„Proboha, Harry. Teď spolu bydlíme na nějaký ten pátek. Mimo školu mi tykej, ano?" usmíval se na něj vstřícně. 

„Dobře, pokusím se." 

„Tak... To by bylo. Co chceš teď dělat?" 

Druhý den ráno přesunul Louis Harryho na vozík a dovezl ho na snídani. Poté s ním půl hodiny bojoval, aby mu Harry dovolil ho vysvléknout do spodního prádla a umýt žínkou. Nakonec ale vyhrál a povedlo se mu Harryho rudé tváře schladit trochou vody. Pak mu pomohl se obléknout. Zuby si vyčistil sám. No a nakonec ho dopravil do školy. Jakožto učitel tam musel být dřív. A Harry byl rád, že je nikdo nevidí, jak spolu zápasí při přesunu z auta na vozík. 

„Odmítám tě nechat přesedat samotného, Harry." řekl Louis a dal ruce v bok. Obočí s očima a ústy o něm vypovídali, že je naštvaný. Ale jen trošku, na Harryho se nemohl přeci jen moc zlobit. Měl ho rád.

„Ale no tak, já to zvládnu!" protestoval a vyhodil nohy ven z auta. Věřil, že zvládne sám stát na levé noze a posadit se na vozík. O tom nechtěl Louis ale vůbec slyšet.

„No jasně. A spadneš mi tu do louže a co potom..." Harry frustrovaně vydechl a s protočením očima dal ruce nad hlavu.

„No vidíš! Takhle se mi to líbí, jen mě pěkně poslouchej." zasmál se s úšklebkem a chytil Harryho kolem pasu. Vytáhl ho na nohy, respektive na jednu nohu a otočil se s ním okolo své osy, aby ho mohl usadit do vozíku. 

„Sigh, co s tebou..." Louis se postavil přímo před Harryho a opřel se dlaněmi o svá pokrčená kolena, aby byl ve stejné výšce jako Harry.

„Vůbec nic." věnoval mu sluníčkový úsměv a rozcuchal mu vlasy. Pak ho obešel, aby ho mohl odvést dál od auta a zavřel dveře. Harry se kousal do tváří, protože mu přišel Louis najednou tak něžný a roztomile krásný. Cítil stud ve svých tvářích a proklínal se za to. „Můžeme jet?" Louis zamkl auto.

„A kde mám batoh?" začal se ohlížet. Louis sebral batoh z madel, za která držel vozík. 

„Tady, chceš ho na sebe, ať jsi si jistý, že ho máš a nikdo ti do něj nechodí?" 

„Ne, to ne, nech ho tam prosím. Překážel by mi na ruku." zvedl do vzduchu sádru v šátku. Louis kývl a tlačil Harryho před sebou po rampě do schodů, aby se dostali do školy. „Teď už bych vám měl vykat, co, pane učiteli?" zasmál se Harry.

„No to bys tedy měl, už jsme ve válečné zóně!" 

Ve škole se ho ptal snad každý, jak k tomu zranění přišel. Někdo řekl, že by měl toho tělocvikáře nahlásit. Harry ale prohlásil, že nechce akorát víc problémů. 

Po škole ho vozila Nicole. Hodně mu pomáhala se přesouvat do tříd a tak dále. Naštěstí měli bezbariérovou školu a tak se dostal snadno výtahem i do patra. Ředitelka, teda vlastně Louis vykomunikoval s ředitelkou, aby poskytla Harrymu klíče od výtahů, které nosil na krku. Měl takové privilegium, ale to i Nicole, že.

Den co den se dělo v podstatě to samé. Po celý týden se vždy našel někdo, kdo byl Harryho handicapem zaskočen, až nastala sobota. Harry vyspával asi do devíti hodin, když ho vzbudila hádka Louise s někým po telefonu za dveřmi. 

„Ne, vážně se mi to dneska nehodí. Prosím tě, Zayne... Ne, nemůžeš. Proč, proč... Protože jsem řekl. Nehodí se mi to. Ne nejsou to výmluvy. Zayne... Zayne? Krucinál..." 

„Louisi?" zavolal na něj, když bylo chvíli ticho. Louis hned přišel.

„Dobré ráno. Přesouváme?" Harry kývl a nechal se přesunout. Poděkoval a Louis ho odvezl ke kuchyňskému stolu. 

„Nechci být vlezlý, ale zněl jsi celkem naštvaně. Stalo se něco?" 

„Volal Zayn. Chce dneska přijít, udělat party a přespat tu a ne nebere jako odpověď." 

„Aha..." odmlčel se. „A ty-"

„Já mu neotevřu a nebo ho hned vyrazím. Prostě se mi to nehodí." 

„Promiň, že za to můžu já." sklopil pohled na své ruce v klíně.

„Ne, neomlouvej se." klekl si k němu Louis na zem. „Není to tvá chyba, já se o tebe rád postarám." chytil jeho bradu a zvedl ji, aby se na něj Harry podíval. Louis se usmíval, což nutilo k úsměvu i Harryho. 

„Děkuji." zašeptal a Louis pohladil jeho tvář. Harry se na Louisovu ruku přitiskl, jelikož mu byla její přítomnost příjemná. „Mám tě vážně rád." zašeptal Harry.

„Já vím." pousmál se.

„Víš?" Harry nadzvedl jedno obočí, narovnal se a naklonil hlavu na stranu.

„Je mi to blbý, ale... Když jsem ti bral věci od tebe z domu, zahlédl jsem něco na tvém stole." Harryho tvář pobledla a hned na to zrudla.

„Nečetl jsi to, že ne?" 

„Všechno ne." přiznal Louis a Harrymu se samovolně otevřela ústa. Bublal v něm vztek smíchaný s pocitem trapnosti a zrady. Tohle se nemělo stát! Popadl zdravou rukou kolo od vozíku a snažil se odjet. Ale marně. Zaprvé byl zabrzděný a zadruhé by se stejně točil dokola.

„Odvez mě do jiné místnosti." řekl se slzami na krajíčku. 

„Harry, omlouvám se. Jsem idiot."

„Odvez mě do jiné místnosti." zopakoval naléhavěji.

„No tak... Bylo to nádherné, určitě máš talent na psaní."

„Pane učiteli, já vás slušně žádám, abyste mě odvezl do jiné místnosti!" zakřičel a po tváři mu stekla první slza.

„Počkej, myslíš to vážně? To, co si psal?"

„Myslíte jako to, že jsou vaše oči zářivější než všechny hvězdy? Že váš úsměv hřeje a léčí duši? Že se neumím soustředit na nic jiného, protože se mi promítáte v hlavě jen a jen vy? Že přemýšlím, jak chutnají vaše rty a-" Harry byl umlčen tím jediným způsobem, jakým by si kdy přál být umlčen. Polibkem. Byl hodně rychlý, ale i tak zvládl do Harryho těla vplavit dopaminy a jeho chuťové pohárky zajít chutí skořice od čaje, který pil Louis k snídani.

„P-proč si to udělal?" a vykání bylo to tam.

*dramatické bubny*