Na viděnou, dívko v ručníku

44. - GARRETT

Kopnu do sebe dalšího, už čtvrtého panáka vodky. Hlava už mi nefunguje, všechno je mi úplně jedno.

„Nechceš trochu zpomalit?" navrhne mi blonďatá servírka potřetí a já potřetí zavrtím hlavou. Nebo aspoň myslím, že s ní vrtím.

„Garrette, prosím, takhle se úplně zničíš."

Zvednu k ní hlavu. „A proč myslíš, že se právě o to nesnažím?"

Servírka mě přes bar chytne za ruce a pevně je stiskne. „Když mi řekneš, co se děje, uleví se ti. Rozhodně víc než když vypiješ celej bar."

„Jenže přesně to chci udělat," procedím skrz zuby. „Dolej mi," nařídím jí.

„Ne."

„Říkám ti dolej mi."

„Ne."

„Fajn, tak půjdu jinam."

„Ne!" zavrtí hlavou. „Já ti doliju."

Spokojeně se usměju a šoupnu před ní prázdnou skleničku. „Tak se mi to líbí, zlato."

Servírka naplní skleničku průzračnou tekutinou. Pevně sklenku sevřu mezi prsty, přiložím si ji k ústům a tekutina mi sklouzne do krku. V žaludku se mi rozlije teplo, srdce se mi rozbuší o něco rychleji.

„Kdybych tenkrát aspoň pil," šeptnu. Srdce se mi sevře, do očí se mi derou slzy. Ze všech sil je potlačím a místo toho se rozesměju. Rozesměju se nad svým štěstím.

„Co se ti stalo, Garrette?" naléhá blondýnka.

„Já jsem se jí stal."

„Cože? Komu ses stal? Já to nechápu," vrtí hlavou. V očích se jí zračí zoufalství. Stejně jako v těch mých.

„Nikdy by se to nestalo, kdyby mě nepoznala."

Servírka dál nechápavě vrtí hlavou a já se jí nedivím, melu tu kraviny. Poručím si dalšího panáka a ona mi ho samým strachem, že odejdu, nalije. Průsvitná tekutina už mě v krku nepálí, naopak mě příjemně uchovává ve falešném pocitu bezpečí.

Servírka si něco řekne s druhým barmanem, pak odejde zpoza pultu a usadí se vedle mě. Chytne mě za obličej, aby mě donutila se na ni podívat. „Pověz mi, co tě trápí. Chci ti pomoct."

„Měla by ses ode mě držet dál. Já přináším jenom bolest."

„Garrette, já..."

„Garrette?" ozve se náhle známý hlas. Zvednu hlavu, která mi množstvím alkoholu ztěžkla, a pohlédnu do její nádherné tváře.

„Cassie?"

Srdce se mi rozbuší, když si všimnu, co má na sobě.

„Ty seš ožralej?"

„Ne, já jen..." A v ten moment mi to dojde. Zapomněl jsem na ten blbej ples. Měl jsem jít na ten ples, ale místo toho se tady opíjím.

„Co ty jen? Co ty jen, Garrette?" Její hlas už nezní starostlivě, nýbrž naštvaně.

Pokusím se zvednout ze židle, ale okamžitě se zhroutím zpátky. Servírka mě chytne za ramena, aby mi pomohla udržet rovnováhu.

„Promiň, já jsem zapomněl, já..."

Bolest v jejích očích mě zžírá. Už jsem zase ublížil. Já umím jen ubližovat. „Říkal jsem ti, že si se mnou nemáš začínat. Nesu sebou jen trápení."

„Proč ses dneska ožral, Garrette? Já vím, že mi něco tajíš. Je čas, abys mi to řekl."

Ne.

To nemůžu.

„Já ti nic netajím," zalžu.

„Jde o ní?" zeptá se a s opovržením hodí hlavou k servírce, jejíž jméno vlastně pořád neznám.

Zhluboka se nadechnu, abych řekl, že ne, když mi dojde, že tohle je lepší než pravda. Nemůžu jí říct, že kvůli mně přišla o život mladá dívka. Už nikdy by mi to neodpustila.

Odvrátím od ní pohled a podívám se do modrých očí blonďaté barmanky. Zhluboka se nadechnu, abych se připravil na to, co právě teď udělám. Protože vím, že až to udělám, přijdu o Cassie.

Jenže přesně to musím udělat, aby byla šťastná. Protože se mnou nikdy šťastná nebude. Nakonec by skončila jako Grace.

Přitisknu svoje rty na ty servírčiny. Ta celá ztuhne.

Když se od ní odtáhnu a pohlédnu zpátky na Cassie, všimnu si slz, které jí stékají po tvářích. Srdce mi buší jako o závod, všechno ve mně mi říká, abych jí řekl pravdu, jenže nemůžu. Ne, když je tak hrozná.

„Gratuluju, Garrette. Měl jsi pravdu," pronese přes slzy. „Vážně neumíš nic, než ubližovat."

A s tím se otočí na podpatku a vyběhne ven.