Na viděnou, dívko v ručníku

5. - CASSIE

Kavárna Půlnoční svit je moje nejoblíbenější kavárna široko daleko. A to nejen proto, že jsou tady super lidi, krásný prostředí a že je to fakt kousíček od našeho bytu, ale hlavně kvůli těmhle večerům. Večerům věnovaným hudbě.

Už pár měsíců se tu každý týden koná tahle akce, kdy kdokoli může přijít a může se nějak hudebně projevit. Ať už pěvecky nebo zahráním na nějaký hudební nástroj. Lidé sem nejčastěji chodí hrát na klavír, protože pokud ho člověk nemá doma, jen tak tu příležitost si zahrát nemá.

Já teda klavír vlastním, ale hrát tady, před lidmi, je úplně jiný zážitek než hrát doma sama pro sebe. Hrát pro lidi, kteří vám věnují plnou pozornost a poslouchají, je naprosto odzbrojující pocit. Ale když zahlédnu Garretta, jak na mě naprosto uchváceně hledí z davu, vyschne mi v krku.

Z transu mě vytrhne kluk, co mě za klavírem vystřídá, a já tak rychle opustím pódium. Během cesty k Tessinu stolu si stáhnu šaty, které mi najednou přijdou až příliš krátké.

„Byla jsi úžasná!" zajásá Tessa tiše a pevně mě obejme. K gratulacím se připojí i Scott, v jehož náručí si připadám jako miminko.

Když mě pustí, mimoděk mi zrak padne na Garretta, který si mě měří zaujatým pohledem. Nadechne se, aby něco řekl, ale nakonec pusu zase zavře. Věnuje mi jen krátký úsměv a dřepne si zpátky na svou židli, která pod jeho vahou lehce zavrzá. Já se posadím na židli vedle Scotta.

Poslouchám zrzavého kluka, co právě bez chybičky hraje mně neznámou skladbu, ale vnitřně na sobě cítím Garrettův pohled. Všechnu sílu vložím do toho, abych se k němu neotočila.

Strávíme v kavárně další půl hodinu, poslechneme si asi osm dalších vystupujících, když se všichni čtyři shodneme, že je čas se vrátit domů.

Tessa se Scottem jdou vedle sebe asi metr před námi. Povídají si, ale sálá z nich nejistota.

„Netušil jsem, že jsi tak nadaná," ozve se náhle těsně vedle mě Garrettův hlas. Odvrátím pohled od těch dvou přede mnou a přesměruju pozornost k němu.

„Jak bys to mohl vědět? Vždyť mě vůbec neznáš."

„Děláš ještě něco kromě hraní na klavír?" zeptá se, naprosto ignorujíc mou poznámku.

„Trochu maluju," prozradím mu. Vlastně ani nevím, proč mu to říkám, ale jelikož nás domů čeká ještě několik minut chůze, mohli bychom si to zkrátit nezávazným rozhovorem.

„Jako krajiny?"

Zavrtím hlavou. „Spíš portréty."

„Vážně?"

„Ne, dělám si srandu."
Garrett posměšně zavrtí hlavou, ale mou ironii dál nekomentuje. „A koho už jsi kreslila?"

„V poslední době nejčastěji herce nebo zpěváky nebo smyšlený lidi. Před pár dny jsem ale namalovala i Tessu."

„Na její přání, hádám," zazubí se a já přikývnu.

„Jak moc dobře ji vlastně znáš?"

Garrett pokrčí rameny. „Nijak zvlášť, netráví u nás zas tolik času. Navíc jsem poměrně dost vytíženej."

„Kvůli hokeji?"

Přikývne. „Máme teď dost tréninků, trávím spoustu hodin v posilovně a tak."

Bezděky shlédnu k jeho tělu, díky kterému by klidně na nějakou posilovnu mohl dělat reklamu. Ten kluk je fakt samej sval.

Garrett si mého prohlížení samozřejmě všimne a zazubí se. „Je to vidět, co?"

Celá zrudnu, ale i tak přikývnu. „Jo, je."

„Páni. Že bys konečně přiznala, že jsem fešák?"

Sebevědomí z něj sálá stejně jako teplo z ohně, ale přinutí mě to k úsměvu. „Přece ti nebudu lhát, Garrette."

Teatrálně se chytne za srdce, jako by mu má slova ublížila. „Ale no tak, Cassie. Nemusíš být na mě tak tvrdá."

S úsměvem zavrtím hlavou a uteču pohledem zpátky k Tesse, která zrovna Scottovi něco povídá. Ten se tomu zasměje. „Vypadá to, že už jsou zase v klidu a pohodě," zkonstatuje Garrett.

„Je to mezi nima jako na houpačce, viď?"

Garrett přikývne a pohlédne na mě, jako by chtěl něco říct, ale rychle si to zase rozmyslí. „Úplně bych se jim do toho ale nemíchal. Je to jejich věc, jak to mají nastavený."

To mu musím dát za pravdu. I když občas nechápu, jak to mezi nima může tak fungovat, když on k ní zjevně cítí něco víc, ale je to vážně čistě jen jejich věc.

„Já bych se radši bavil o tom tvým hraní."

„No já nevěřím svým očím," pronesu překvapeně. „Garrett Fitzgerald se chce bavit i o něčem jiným než jen o hokeji a holkách?"

Garrett na mě spiklenecky mrkne. „Nejsem tak hroznej, jak se o mě povídá."

„Ne? Tak co tě kromě hokeje ještě baví?"

Překvapeně na mě zamrká.

„Co je?" nechápu.

Rty se mu jako ve zpomaleném záběru roztáhnou do úsměvu. „Budeš mi věřit, když ti řeknu, že se mě na to ještě nikdy nikdo nezeptal?"

„Asi kolem sebe nemáš ty správný lidi," pokrčím rameny. „Kamarádi by se měli zajímat."

Garrett si odfrkne. „Většina z nich se zajímá jen o hokej. O to, kolik zápasů jsme vyhráli, kolik gólů jsem dal nebo kolikrát jsem byl za sezonu vyloučenej. Nikoho z nich nezajímá, co dělám, když se vrátím ze zápasu domů."

Nechce se mi věřit, že nikdo z jeho kámošů ho ve skutečnosti nezná. Že se o něj nikdo nezajímá do hloubky. Je mi z toho smutno.