Když přijedu zpátky domů, padne na mě depka. Na lednici najdu vzkaz od Logana, že je v Luně, tak ať se stavím, když budu mít chuť. A Scott mi před chvíli psal, že zajdou s Tessou do kina. Jsem rád, že jim to klape, ale na druhou stranu teď netráví moc času doma. Nechci znít nepřejícně, ale ta samota na mě občas doléhá silněji, než bych si myslel.
Cassie před pár hodinami odjela a než mi konečně napsala, že v pořádku dorazili na místo, svíral se mi žaludek zvláštním pocitem strachu. Stejným pocitem, jaký jsem po té nehodě zažíval pokaždé, kdy jsem měl jet autem.
Vím, že si po té mojí přednášce musí říkat, že jsem se asi zbláznil. Jenže já si prostě nemohl pomoct.
Umíchám si vajíčka, namažu si k nim chleba s lučinou a usadím se na pohovku k Netflixu. Zapnu náhodný film, na který se stejně vůbec nedokážu soustředit. Vnímám jen tu samotu, která se vznáší po celém bytě. Je to jako smrad, který mi připomíná, jak moc jsem zranitelnej.
Poslední týdny jsem byl prakticky pořád s Cassie a byl jsem nejšťastnější za poslední dobu. Říkal jsem si, že jsem tenhle pocit samoty už překonal, že mi nebude dělat problém být sám. Jenže to jsem se spletl.
Stýská se mi po ní. Stýská se mi po lásce v jejích očích. Po pocitu bezpečí, kterým mě zahrnovala.
Nejradši bych si dal facku. Nejradši bych tenhle pocit ze sebe vytloukl, jenže nemůžu. Zaplavuje mě jako tsunami. A tsunami nemůžete zastavit.
Naházím do sebe večeři, umyju po sobě nádobí a svižným krokem zamířím k sobě do pokoje, kde tepláky vyměním za džíny, přes tričko si natáhnu mikinu a bundu, na hlavu kšiltovku a vypadnu z bytu. Za ty roky už jsem se naučil, že užírat se v tom nikam nevede.
Pěšky se za několik minut došourám do Luny, která už voní Vánocemi. Stejně jako celé město, které už od prvního prosince září. Stromy jsou ověšené světýlka, na náměstí stojí vysoký ozdobený strom a téměř každý dům už má svou vlastní výzdobu. Celé město už dýchá Vánocemi.
Sundám si bundu, pověsím ji na věšák a zamířím do boxu, kde zaregistruju kluky. S úsměvem je pozdravím a oni mi ihned uvolní místo. „Akorát jsme si říkali, jestli dorazíš," nadhodí Logan a poplácá mě po zádech. „Jsme rádi, žes to zvládl."
„Potřeboval jsem zlepšit náladu."
„Odjela ti holka, co?" zazubí se Tim, náš brankář.„Spíš jsem se nudil," opáčím. Dokráčí ke mně vysoká blonďatá servírka a široce se na mě usměje.
„Co si dáte?"
Vzhlédnu k ní a ze slušnosti jí úsměv oplatím. „Velký pivo a kuřecí křidýlka."
„Hned to bude," uculí se a otočí se na podpatku.
„Bože, to je fakt kočka," prohodí Logan s potutelným úsměvem.
„Tak jdi do ní," pobídnu ho.
„A vyslechnout si další odmítnutí? Ani náhodou," odfrkne si.„Další?"
„Včera se tu před ní skoro plazil na kolenou, jen aby mu dala svoje číslo, ale odmítla ho," prozradí mi pobaveně Tim.
„Teda ještě jsem neslyšel, že by tebe nějaká odmítla," zavrtím překvapeně hlavou.
„Prý je jaksi zakoukaná do někoho jinýho," šeptne Lucas.
„A do koho?" vyzvídám.
„Má slabost pro našeho kapitána," mrkne na mě spiklenecky Tim.
„Cože?"
V ten moment k nám docupitá a předloží přede mě talíř s křidýlky a téměř přetékající pivo. „Děkuju. Já to rovnou zaplatím."
Vytáhnu si z kapsy peněženku, ale ona mi položí dlaň na biceps a zavrtí hlavou. „To je na podnik," mrkne na mě.
Dívám se za ní, když odchází. Svůdně vrtí zadkem, jelikož moc dobře ví, že si ji prohlížím. Necítím při tom ale ani špetku vzrušení. Vlastně se mi ještě víc zasteskne po Cassie.
Zbytek večera strávíme s klukama nad pivkem a jídlem. Bavíme se o nacházejících zápasech, o tréninzích, které jsou v posledních týdnech náročnější než obvykle, a samozřejmě i o holkách.
Kluci se vypráví historky z jednorázovek a mně při každé z nich napadne, jak jsem šťastnej, že už takovej nejsem.
V jedenáct se už rozhodnu jít. Logan mi nabídne, že půjde se mnou, ale já ho s úsměvem odmítnu. „V klidu si to užij, stejně chci ještě brnknout Cass."
„Tak ji pozdravuj," mrkne na mě. Rozloučím se s klukama a vyrazím do zimy, která za těch pár hodin ještě zesílila. Zapnu si bundu až ke krku, nasadím si rukavice a vytočím Cassie.
„Ahoj, cizinče," pozdraví mě téměř okamžitě.
„Neruším?"
„Vůbec ne. Akorát jsem na tebe myslela."
„Vážně?"
„Ty s těma otázkama nepřestaneš, viď?" zasměje se. Já si pro sebe zavrtím hlavou.
„Jaká byla cesta?"
„Fajn," odvětí. „Rychle utekla."
Na několik málo vteřin se odmlčím. „Chtěl jsem se ti omluvit. Za ty přednášky, co jsem měl."
„Prostě máš strach z aut, já to chápu. Je hezký, že máš starost."
„To mám."
Dalších dvacet minut mi vypráví o tom, jak se byli s rodiči projít po vánočním Mayfieldu. Jak to tam na ni přímo dýchalo vánoční náladou. Prozradila mi, že pekly s mámou cukroví a že si povídali o mně.
„A cos jí říkala, prosím tě?"
„No samozřejmě jsem tě vykreslila jako nadutýho hokejistu, co myslí jen na svou hokejku."
Pobaveně se uchechtnu. „To byl dvojsmysl?"
Cassie se rozřehtá a pak to popře. „Na co ty nemyslíš, viď?"
„Myslím na tebe."
Odlehčenou atmosféru vystřídá napětí. „Já na tebe taky. Pořád."
„Už se těším, až se vrátíš."
„Já taky."
„Zavoláme si zase zítra?"
„Určitě," přitaká okamžitě. „Budu se na to těšit."
„Nápodobně."
A pak hovor ukončí.
ČTEŠ
Na viděnou, dívko v ručníku
Roman d'amourGarrett Fitzgerald žije jen pro hokej. Na vysokou chodí hlavně kvůli tomu, že může hrát za tamní univerzitní mužstvo. Dokonce v něm působí jako kapitán. Cassie Evansová je srdcem umělkyně. Kreslí, čte, hraje na klavír a fotí. Miluje svůj klid a úzký...